Jsou dny, kdy táhnu Tě tmou, kdy všechna světla zhasnou. A pak jsou taky dny, kdy mě táhneš Ty. A na pláních svítá, vlastně jako vždycky, jen teď jsou ty východy slunce poněkud jiné. Možná intenzivnější, možná bližší, možná jsme jen zapomněli vnímat drobnosti a maličkosti. A přitom někdy stačí docela málo. Pohledy se stáčí na západ Čech, kde se z dlouhého spánku probrala čtveřice Esazlesa a v polovině prosince nám naservírovala svoji novou věc. Ta nese název Dny a kromě toho ještě předznamenává vydání nové desky, která by se na svět měla dostat v září letošního roku. A to jsou věci dalo by se říct poměrně nevídané. Ale jsou i takové dny…

Esazlesa jsou kapitola sama pro sebe, téma na dlouhé večery a noci. Aspoň pro mě, ale myslím si, že nejsem zdaleka sám. A všechno je to provázeno jemným mrazením jako kdyby to bylo skutečné a zároveň taky ne. Byly doby, kdy jsem neposlouchal nic jiného, kdy jsem nic jiného poslouchat nechtěl a možná ani nemohl. Byly doby, kdy jsem přemýšlel nad tím, jestli ten vytvořený obraz opravdu může takhle dobře dávat smysl. A v prosinci najednou nová věc. Šest let od poslední desky, od tvůrčí pauzy. V nové sestavě (jasně, jedná se jen o jednoho člena, ale i tak to změna v sestavě je). Trochu strach, trochu pnutí, trochu nejistota, jestli to bude ještě pořád znít dobře, jestli to budou pořád Esa, co znám a co si pamatuju a chci si pamatovat. Sakra, fakt se ptám, jestli jsem na něco takového přípraven. Takže jsem klasicky otálel a čekal, a když jsem se konečně dokopal k poslechu, tak všechno pominulo a všechno se zastavilo. Ono je to totiž pořád strašně dobrý, ale taky dost jiný. Miň uřvaný, míň vypravující, míň rozevlátý, víc učesaný, víc opravdu smutný a nostalgický. Ale pořád to funguje.

Ten tolik charakteristický vokál, dechberoucí kytary a propadající se atmosféra. Je to jako návrat na místa, která člověk kdysi dávno dobře znával, ale pak je odvál čas a teď je sice poznává, jen to trochu bolí a slzí z toho oči. A hlavou se derou zástupy myšlenek. Co všechno se tady stalo, co všechno se změnilo, co bude trvat a co už vyprchalo? Chceš nabrat do rukou hlínu, přejet dlaní po kůře stromů, sednout si do trávy a koukat se na západ slunce, na mraky hnané větrem. Chceš sedět na to poloztraceném místě, dokud Ti nebude zima a chceš zachytit co nejvíc bude možné. Ve skutečnosti se mi to vrací, a tak v nové skladbě čtu ty staré. Stačí se jen zastavit a ruce zbavit těch pout, abys mohl jen plout. Jako loďka v bezvětří. A nakonec budeš chtít splynout s časem a krajinou. Jako už tolikrát předtím. Jen trochu v novém hávu.