Není to tak dávno, kdy tu přišel na přetřes ska-core a polemika, zda je ještě vůbec živý. Jasně z toho však vyplynulo, že se tenhle subžánr má stále ještě celkem k světu, a proto není nic lepšího, než předložit o tomto tvrzení další důkaz. V tomhle konkrétním případě to sice bude asi i blíže klasickému melodickému ska-punku, ale zase ne tak úplně. Do crack rockteady ani thrashing ska ale tentokrát zabrušovat nebudeme. Dáme si místo toho skočnou jízdu, co se nebojí slušně šlápnout do pedálů, ale nemá problém ani s melodickými party. I když už ska-punk nebo ska-core nezabírá v mém poslechovém čase tolik prostoru, rád tu a tam sáhnu po něčem z tohohle ranku. Ať už je to hezky špinavý a plný zloby bez dechů nebo jako tady ve skoro tanečním rytmu a s parádně říznou dechovou sekcí. Řeč pro tentokrát došla na novou nahrávku Dwell, kterou na začátku listopadu představila ska-corová formace, co se jmenuje Jostick, a je z New Orleans. Novinku můžeš najít v digitální podobě, poslech na bandcampu nejspíš nebude překvapení, a taky jako vinyl, pod kterým najdeš podpis Bad Time reocrds. Nachystej se na čtyři pecky, jejichž celková stopáž se zastaví pod deseti minutama a v klidu zcela rozhodně nezůstaneš.

Joystick na své novince sypou skvěle melodický, ale řízný ska-punk ve stylu Suicide Machines nebo Assorted Jelly Beans promíchaný s tvrdostí a úderností ska-coru. Jasně, někomu to může zní prakticky stejně, ale stačí si Dwell poslechnout a hned bude všechno jasné. Tahle formace z New Orleans se vydala docela zajímavou cestou, jelikož místo postupné gradace nebo prolínání rychlejších a pomalejších skladeb zvolila opačný postup. První věc LFG Tě okamžitě sestřelí, ve smrtícím tempu, se šíleným drivem a mocnou dechovou sekcí Ti nedá ani vteřinu na nějaké rozkoukání. Z nuly na sto během okamžiku, a i když pak po takhle drtivém startu přijde polevení, tak je to stále slušný nářez. Druhá pecka s názvem Boxes je už o poznání více melodická, ale o přísnou dechovou sekci tady nepřijdeš, stejně jako o punkrockový ksicht, co přímo vybízí k tanečním pohybům. V případě House Guest se zase trochu přidá plyn, nabrousí se čepele a dostaví se hrubost. Svoje slovo si tady vezme klapající a rozeznělý zvuk, co skřípe, ale jenom tak lehce. Žádné dlouhé vykecávání, stačí necelá minuta a půl a je po všem. Závěr pak obstará skoro až melancholický znějící věc Note To Self, která se umně pohybuje mezi punkrockem a ska-punkem a bere si od každého tak akorát, aby to dávalo smysl. Výsledkem je skvěle poskládaná nahrávka, co Tě vystřelí z pohovky, pak si Tě pohoupe v bocích, aby s Tebou následně vymetla podlahu, a nakonec Tě nechala aspoň nějak vydechnout.

Co mě na Dwell baví asi nejvíc je parádní dechová sekce, ostrá a rázná, která se Ti bez problému zařízne do hlavy. A taky mocný drive, kdy člověk nemá ani vteřinu na to, aby se nudil. Dohromady je to svěží, zábavný a přímočarý koktejl, kterému docela lehce propadneš. I tady se tak trochu vracím v čase do dob, kdy jsem ska-punk přímo hltal, stejně jako o něco později pak ska-core. A protože tohle není unylá klapavá záležitost, kde občas někdo nevýrazně zatroubí, a kde se přešlapuje na místě, tak je o plusové body postaráno. Naprosto skvělý je tu právě start, kdy místo nějakého intra nebo dlouhé předehry nebo snahy o navození atmosféry se hned jde do plných, hned se jede na plné obrátky. Tohle je přesně ten moment, kdy si pustíš album a první vál Tě s přehledem odpálí, že jen nevěřícně koukáš. Občas si sice u podobných záležitostí stává, že zbytek skladeb pak za tou první a rozjetou pokulhává a výsledný dojem je tak poněkud rozpačitý, ale to není případ Joystick. Dwell Ti nabídne i kopec energie a hlavně živelnosti, která Ti rozproudí krev v žilách. Nakonec se tak dostaneme zase k tomu, že je Dwell moc krátkou deskou na to, jak moc dobrý obsah ukrývá. Necelých deset minut uteče jako voda, i když to otočíš třeba třikrát dokola, pořád to bude málo. Ted už ale konec řečí, nastav si správnou hlasitost a nech Joystick úřadovat.