Celkem nedávno tohle jméno docela silně zarezonovalo v mém okruhu, ale po prvotním zájmu jsem tomu nakonec nevěnoval takovou pozornost. Podle všeho parádní post-punk, což mě ve výsledku nechalo poměrně v klidu. Jenže… pak se zájem zase vrátil, protože mi tahle formace přistála vlastně přímo před nosem. Takže, proč to nakonec nezkusit, že jo. No a ono je to ve skutečnosti fakt dobrý a hodně zajímavý. V průběhu podzimu totiž vyšlo album s názvem Ztracená místa, které má na svém triku prý nejlínější kapela z Beskyd, co si říká Garlands. Prý tenhle materiál vyšel po neuvěřitelných dvaceti letech od posledního zářezu a prý je to solidní retro. Ať už je to jakkoliv, nějak to vždycky je, tak Ztracená místa najdeš aktuálně v digitální podobě, kdy si poslech můžeš dopřát na bandcampu, ale taky jako dvanáctipalcový vinyl a kompaktní disk, kdy oba fyzické nosiče nesou podpis Malárie records. Obsahem tu pak je osm povedených tracků, co dají dohromady pětatřicet minut, a ze kterých se Ti nakonec bude parádně motat hlava.

Baví mě to opravdu celý. Napřeskáčku i popořadě a nejde tady jen čistě o hudbu, což je prostě fajn. Naprosto mě oddělal už jen popisek u samotné desky, který způsobil úsměv na rtech a samozřejmě vzrostla i zvědavost, protože jak zatracené může něco takového znít. Trochu se mě zmocnila i nervozita, jestli to nebude něco jako old school androš, co si podává ruce s experimentálním kdovíčím. A hned mě u toho napadá, jestli existuje i něco jako new school underground bigbeat. Asociace fungují v tomhle případě skvěle. Ona zmínka o tom, že se Garlands nikam od posledního počinu neposunuli a že něco takového budou tedy poslouchat jen ti, co se trochu zasekli v devadesátkách, měla za následek trochu tik v oku, kdy jsem ještě neměl tušení, jestli se tomu začít smát nebo to brát naprosto seriózně. Na to ale dojde. Pokračovat můžeme nádherným přebalem, ze kterého my mysl utíká do všech směrů a roztáčí se kolečka fantazie. A pak jsou tady detaily, které to všechno jenom podtrhují. Minimalistické webovky, kde na úvodní straně dominuje nápis post-punk/gothic rock. V tu chvíli se už regulérně směju a není to naposledy, protože za pár vteřin nalézám odkaz na myspace, a to už je prostě konec. MySpace, kde jsem před mnoha lety trávil až nezdravě moc času. Ten MySpace, co ještě z neznámých důvodů přežívá a dá se říct, že funguje. Tady mám srdce na dlani a svět se propadnul někam…no do ztracena.

První, co mě napadlo při poslechu, během první skladby, bylo, že to zní nějak strašně vážně, dospěle a opravdu seriózně. Musel jsem ten dojem řádně zpracovat, protože mi to nešlo k mnou vytvořenému obrazu. Jakmile jsem se trochu víc naladil na tuhle notu, tak bylo možné zase všechny představy roztrhat. Druhá pecka v pořadí je totiž hitovka na první dobrou a další skladba opět trochu nasazuje vážnou tvář zabalenou do podivné melancholie. V hlavě u toho naskakuje docela zásadní otázka. Proč to sakra zní jako Mňága a Žďorp a punková kapela se saxofonem, co měli kámoši na střední? Co to jako má znamenat? Chce se mi tancovat, chce mi jen pohupovat do rytmu. Myslím možná i na Původního Bureše nebo polskou formaci Koniec Swiata. A líbí se mi to, zní to bezvadně a možná to fakt je i trochu nebo trochu dost retro, protože takhle přeci současný post-punk nezní. A gothic rock? To stěží dovedu posoudit, když mám pocit, že něco jako gothic rock leží pohřbeno někde hluboko pod zemí. S mírnou nadsázkou, kdy ale pochybuju o tom, jestli to vůbec nadsázka je. Možná alternativa, hravá a absorbující. Ale co na tom, pojmenovat si to můžeš asi jak chceš. Všechno musí mít svoje jméno, jinak to smrdí a zavání to průserem, že se člověk nikam netrefil. Já tohle prostě žeru. Jako urputnou snahu udržet něco podobné v ruce. Nejde to, pálí to jako žhavý uhlíky, který máš z neznámých důvodů v dlaních a až později Ti dojde, že to byla blbost. Ale taková ta pěkná, kterou uděláš stejně tak v patnácti nebo ve třiceti i čtyřiceti.

Ztracená místa mají svoje kouzlo, to je bez diskuse. Vymykají se, a to je moc fajn. Zároveň to ale není naschvál posunutý do nějakého bizáru, kdy se to snaží tvářit jakože všechno vzniklo nevědomky a úplně omylem. Že to je dílo náhody, a ne snaha naroubovat jakýsi starý zvuk do moderního hávu. Retro pro retro nebo slovo vintage. Asi jako když objevíš ve skříni kabát po babičce a uděláš z toho mega cool věc. Ne, nic z toho. Osobitost a možná jistá zarputilost dělat věci, tak jak je znáš. Stejně jako když piješ kafe nebo čaj už desítky let ze stejného hrnku s uraženým uchem a odrbaným vzorem. Čekáš, že Ti někdo už brzo řekne, že seš boomer a je Ti to jedno, což všechno prozradí ledabylý úsměv. A víš proč? Protože Ti to fakt je jedno. Radši se budeš toulat po ztracených místech a pískat si dokola stejnou melodii a topit se v nostalgii a užívat si abstraktní texty a podivný jazyk. Je to jaksi opravdovější. Jasně, občas Tě přes noc praští až moc velká čitelnost a předvídatelnost, ale i to je přeci krásný. Navíc se to pak rychle rozplyne v barevnosti a vrstevnatosti témat. Jestli si toužíš zpříjemnit den a chceš upustit páru, tak jsou tady Garlands a jejich Ztracená místa. Přesně ví, kam Tě vezmou, kde se zastaví a kde je potřeba trochu hnout kostrou. Prostě se nech vést, nic za to nedáš a dostaví se pocit, co je k nezaplacení.