Jako kdyby snad takových temných věci bylo někdy málo. Jako kdyby mě to nechalo někdy v klidu. Jako kdyby se to fakt vůbec nehodilo k aktuální zimě. Jako kdyby chaos nebyl v poslední době mým blízkým známým. A tak nějak by se dalo s přehledem pokračovat dál. Ale já to radši useknu už tady, protože ta zmíněná temnota se rychle blíží, natahuje prsty a chce nastolit šílenství. Krátké ticho před bouří je výmluvné, ostatně, slyšíš to vůbec nebo už je pozdě? Protože drnčení okenních tabulek prostě mluví za vše. No a o jaké temné věci tu plyne řeč? Na začátku listopadu vznikla nahrávka s názvem Pinturas Negras, kterou má na svém triku turecká formace Jornada Del Muerto. Prý Ti to vezme dech a moc bych o tom ani nevedl diskusi. Nicméně, tenhle nářez můžeš aktuálně najít jak v digitální podobě s poslechem klasicky na bandampu, tak i jako dvanáctipalcový vinyl, pod kterým je podepsána celá řada labelů. Konkrétně se pak jedná o Mevzu Records, No Heroes Records, Dead Red Queen Records, Fresh Outbreak Records, Friendly Otter, 5 Feet Under Records, Dingleberry Records, Pumpkin Records, Salto Mortale, Seitan’s Hell Bike Punks, Tenzenmen Records a No Funeral Records (kde si vzalx na starost taky kompaktní disk). No a čeká tady na Tebe čtrnáct tracků, rozprostřených na ploše sedmnácti a půl minuty. Přichází zkáza, tak zavři oči a jen vnímej.

Musím říct, že když vidím někde spojení blackened screamo, tak se mi okamžitě vybaví We Came Out Like Tigers a jejich srdceryvné pojetí hudby, které místy až fyzicky bolelo. Epické, dramatické, velkolepé a temně tvrdé. Takže, asi tak tímhle směrem jsem se ubíral při prvním ohledání nového materiálu od Jornada Del Muerto. Výsledek je ale trochu jiný. Na epičnost tady zapomeň, není na ní čas. Drama možná dejme tomu, asi záleží na tom, jak moc vjemů dokážeš vstřebat. Velkolepost bych tady asi naprosto vynechal. Ne, že by snad něco tomuhle počinu chybělo, ale nevím, jak bych tohle měřil a určoval. Temno a tvrdost jsou tu ale v hlavní roli a sežerou Tě zaživa. Ono tohle je totiž někde mezi blackened screamem a emo violence. S řádně metalovým a ostrým zvukem, co řeže bez příkras. A možná trochou toho starého dobrého hardcorového zápalu. Ať tak nebo tak, Pinturas Negras je totálně zběsilá věc, smršť, která Tě srazí na zem a nedovolí Ti vstát, dokud ji bude bavit Tě tak nějak trýznit. Tohle je prostě něco, co nezastavíš, ani nezpomalíš. Hluk, chaos, tma, záblesky světla, ztráta vědomí. Podvol se, jinak to nezpracuješ.

Pinturas Negras je nekompromisní jízda a řež. Krátký a rychlý tracky se tu střídají s těmi o něco delšími, nicméně stejně tvrdými a zdrcujícími. Tlak na maximu, chaos mimo všechny stupnice, atmosféra strhující tak moc, že to jde stěží vyjádřit. Tohle je pulzující, živelná hmota. Každou chvíli mění tvar a strukturu a zarývá se hluboko do paměti. Zážitek, na nějž nezapomeneš, nejde a nepůjde to. Je to vířící čerň, co sevře celý Tvoje tělo do extatické křeče a bude jen utahovat a střídavě povolovat podle potřeby. Hlavou pořád dokola rotuje myšlenka na chaos, jak asi vypadá jeho ztělesnění, jak ho chytit mezi prsty, jak se nenechat ovládnout. Ale nejde to, ani myslet, protože tenhle chaos Tě má pevně v moci a rozcupuje Tě na kusy, rozdrásá Tvoje myšlení. A dohromady s tou už několikrát zmiňovanou temnotou vytvoří něco, co nejspíš nebude z našeho světa.

Všepohlcující! Ano, to je ten výraz. Stav, kdy je Ti všechno už jedno, stav těsně po tom, co člověk přestává cítit. Stav, kdy myslíš na probuzení, ale ono se není z čeho proudit. Stav kdesi uprostřed snění a noční můrou. Ten pocit, kdy chceš strašně moc zakřičet, ale nevydáš ani hlásku, kdy všechna snaha uvízne v hrdle a Ty jen zběsile lapáš po dechu. Jeden krok od propasti, jeden krok od bublající tmy, která se neklidně vzdouvá. Cítíš ten chlad, cítíš nepřítomnost okamžiku, cítíš prázdno. A stejně nakonec ten jeden krok uděláš. Krok k rozdvojení mysli a psychické tortuře. Bouře s názvem Jornada Del Muerto nemá obdoby, je nepředvídatelná, nestálá, otupující. Je potřeba dostat se na začátek, pochopit základ. Nebo na konec, kde to pochopení je taky. Je ale hlavně potřeba dýchat, a to nejvíc ze všeho. Dýchat zhluboka. Nemyslet na nic, jen cítit pevnou půdu pod nohama. Možná to nepůjde hned, možná to nepůjde vůbec, ale zkus to. Musíš.

Tohle je potřeba zažít. Pak můžeš vyprávět. O temnotě, do níž není radno dlouho nahlížet. O systematické destrukci lidského vědomí. O duších, co se drolí, o tom, co je a co není důležité. Vyprávět o tom, co pochopíš až když to bude vysloveno. Cítíš to? Je to blízko a nevyhneš se už tom, teď už ne. Zavři oči a nadechni se…