Chtělo by se mi říct „víc takových desek, prosím“. Na druhou stranu si i myslím, že pokud by takových věcí bylo víc, nemělo by to už svoje kouzlo. A to by byla věčná škoda. Pomalu končící podzim a začínající zima je sice hodně fajn období pro post-rockové nálady, ale je dobré to taky něčím prokládat. A taky mě to vrací o několik let zpět, kdy jsem se s tímhle jménem setkal vlastně poprvé a trochu nechápavě sledoval, co se tehdy dělo. Nějak mi to tehdy asi uniklo nebo jsem tomu přes veškerý humbuk nevěnoval pozornost, možná to taky byla nějaká prapodivná kombinace více faktorů. Ono je to ve výsledku už teď jedno. Nicméně, i přesto, že jsem provedl základní ohledání a nikam moc dál jsem se nedostal, pamatuju na některé detaily, co se mi vryly do paměti. Docela zvláštní u něčeho, co šlo mimo mě. Jedině, že by to zase tak moc kolem mě nešlo, že jo. Nebo jsme se tehdy jen minuli bez pozdravu a potkali se až teď. Možná dobře. Řeč tady tentokrát je o novém albu kapely Tábor, které nese název Údolí hvězd. Tenhle materiál spatřil světlo světa na začátku listopadu, a kromě digitální verze, kterou můžeš poslechnout klasicky na bandcampu, je k dostání taky jako dvanáctipalcový vinyl s podpisem Day After Records. Čeká tu a Tebe osm magických a dechberoucích skladeb na ploše skoro čtyřiačtyřiceti minut a jeden nevšední zážitek. Na krátká odpoledne a dlouhé večery něco Ti tahle deska bude tou nejlepší společností, tomu věř.

Když se před třemi lety zrodilo album Liebe, neměl jsem o Táboru ani ponětí. Až později jsem začal vnímat, že se tohle jméno docela dost objevuje v mém akčním rádiu a že ohlasy jsou více než nadšené. Navíc jsem poměrně často, aspoň mi to tak tehdy přišlo, vídal přebal samotného alba a cítil, že je to zase něco, o čem se hodně mluví. Na poslech tehdy došlo jen velice krátký a nic moc z toho vlastně nebylo. Nechytlo mě to. Stop, střih a listopad 2023, kdy sedím odpoledne doma a za nastalého ticha, kdy ostatní pohltil spánek přemýšlím, co bych si asi tak mohl pustit. Něco klidného, ne tak hlasitého, něco podzimního. A vzpomenu si na Tábor, zaregistroval jsem přeci, že jim vyšlo nové album. Tak proč to nezkusit. Pouštím si Údolí hvězd, ale tak nějak spíš na pozadí a u toho dělám další věci. Poslechnu si tak tři čtvrtiny alba, ale říkám si u toho, že to je zajímavý a zní to dobře, že se k tomu vrátím a dám si to hezky v klidu a celé. Znovu střih, začátek prosince, venku zase po delší době sníh, obloha hnusně ocelová, a to zvláštní bezčasí, kdy skoro všichni směřují ke konci roku jako k nějakému vykoupení. Ideální čas na to se projít a nevnímat svět kolem sebe, protože se zase moc vychyluje ze svoji osy a já to nijak zvlášť nemusím. Tak nasadím sluchátka a jdu šedivou a bílou krajinou po místech, co dobře znám a co pod sněhem stejně vypadají jinak. I když se to možná jen zdá.

Nedávno tady padla zmínka o nové desce od dvojice Arananar jako vlastně o ideální hudbě k tomu končícímu podzimu. Tábor to však dokázali posunout ještě o kousek dál, protože Údolí hvězd mě prostě rozebralo. Jdu proti směru obvyklých tras, není mi zima a křupání sněhu pod nohama neslyším. Podél lesa, na okraji chatové osady, připadám si jako poutník, který míří neznámo kam. Nemá cíl, jen cestu, která je asi tím jeho cílem. Krajina pod sněhem odpočívá a ztěžka dýchá. Prázdné chatky vypadají víc opuštěně, než ve skutečnosti jsou. Jako kdyby tady nikdo nebyl už celá léta, kam až oko dohlédne je pusto a prázdno. I když vlastně jen zdánlivě. Ale lidské kroky a hlasy tu nejsou slyšet. Mezi holými větvemi se prohání ptáci, co občas vyzkouší, jestli někdo náhodou nenaplnil prázdná krmítka na tichých zahradách. Pod nohama bílá barva, kde tu a tam prosvítá zeleň nebo zvláštní rez od spadaného jehličí, nad hlavou bezútěšná šeď. A k tomu ten pocit blížící se tmy, která pak padne tak rychle, že se jeden nestačí divit. Už po chvilce vím, že bych chtěl jít prostě dál, někam do dálek a večer se jen svalit někam do tepla, nejlépe před hořící kamna, abych mohl poslouchat praskání hořícího dřeva. Nebo bych možná chtěl najít to Údolí hvězd a tam jen sedět a nedělat nic. Mířím k němu alespoň v představách a dává to smysl.

Tahle deska je prostě skvělá, intimní, tichá, křehká a podivně potemnělá. Mrazí z ní v zádech, naskakuje husí kůže, napíná nervová zakončení. Je naléhavá, neukotvená, krásně lyrická, a přitom tam prostá. A ve mně bouří celá plejáda pocitů a obrazů, které za hudbou vidím. Epicky dramatické, jak mi je vlastní a jak by mohla jedna osoba ráda podotknout. Jenže, tady to všechno fakt sedí, tady je epičnost i dramatičnost zcela na místě, není o tom žádná diskuse. Údolí hvězd je plné příběhů, takového toho prázdného povídání, kdy se člověku sice chce spát, ale ještě víc chce být vzhůru. A vůbec tu význam prázdný není myšlený jakkoliv negativně. Je to spíš stav mysli a otázka na to, kolik si z takového povídání budeš ráno chtít zopakovat. Atmosféra tohohle počinu se nejspíš nedá slovy popsat a i kdybych to dal dohromady, stejně bych to nenapsal, ať si to všichni zhmotní samx. Můžu jen říct, že to je nádhera utopená v bezútěšnosti. A temnější nálada to jen podtrhuje. Jakýsi smutek, únava, možná strach, všechno se tady mísí a motá Ti to hlavu. Musím přiznat, že byly i chvíle, kdy jsem si říkal, že by deska mohla být o něco málo kratší, protože na jeden zátah je to docela nálož. Ne snad, že by to bylo moc nebo to bylo přehnané, spíš to chtělo srovnat právě pocitově, dát si krátkou pauzu. Jenže, pak by to nejspíš ztratilo něco ze svojí naléhavosti a dechberoucího dojmu, a to nechceš. Tohle je potřeba vstřebat celé a najednou, i když to bude spíš příjemné nepříjemné než opačně. Ta naléhavost z Údolí hvězd přímo odkapává a je to tak dobře.

Nemůžu si pomoct, ale tahle věc je skvostná. Je mi asi jedno, jestli v tom hraje roli období roku, kdy klasicky utíkám do post-rocku, jak už padlo, nebo k epickým neocrustovým věcem jako Fall Of Efrada, Light Bearer apod. Údolí hvězd je cesta skrze šílenství, drobná očista mysli, světlo i tma v jednom. Je to jako dohořívající svíčka, která uprostřed noci prostě zhasne, ale její vůně se ve vzduchu vznáší ještě další dva dny. Je to jako oheň v krbu, co poskakuje mezi kusy svojí dřevěné potravy, kterou spaluje a sám sebe přibližuje konci. Je to jako když sedíš v dece na verandě a koukáš, jak tma požírá okolní krajinu, jak s tělem cloumá zima, ale vlastně je Ti teplo. A já se chci nakonec natáhnout a poslouchat jenom ticho, co nastane, až tahle deska skončí. Intenzivní a srdcervoucí ticho jako ten nejlepší lék. S úsměvem, protože tohle je radost, někdy sice trochu bolestivá. Tak už na nic nečekej a běž najít svoje Údolí hvěd, bude to dobrý, uvidíš.