Když jsem spatřil to, co způsobilo tohle nové album, tak jsem si chvíli říkal, jestli se vůbec chci do něčeho pouštět. Do čehokoliv. Jenže, ono tady funguje docela silné pouto, které nedokážu přervat a ani něco takového dělat nechci. Jedno silné spojení, co ani po letech neslábne a které předčilo všechny ostatní věci. Navzdory humbuku a poprasku, vstříc novému dobrodružství. Nová deska Rauš od Tomáše Paluchy, která vyšla ve druhé polovině září totiž skutečně vyvolala slušné pozdvižení. Skoro něco jako událost roku nebo počin, na nějž se čekalo dlouhé roky, aby zreflektoval všechno, co do něj lidi vkládali. Třeba se mi to ale celé jenom zdálo. Ať už to ale bylo jakkoliv, to hlavní se nemění a měnit nebude. Album s názvem Rauš můžeš najít v digitální podobě s poslechem bez překvapení na bandcampu, ale taky jako dvanáctipalcový vinyl, pod kterým je podepsáno Day After Recods. Nachystáno je pro Tebe celkem osm skladeb, které dají dohromady malý kousek nad třicet jedna minut a vezmou Tě na hodně zajímavou a barevnou cestu, z níž se dost možná nebudeš chtít vrátit. Takový ten okamžik, kdy nejspíš dojdeš jakéhosi naplnění a nemáš jediný důvod se pohnout z místa. Jestli k tomu budeš ještě v Rauši, to už je pouze přidaná hodnota.

Začal bych tady ale tím spojením, které může za to, že jsem se k novince od Tomáše Paluchy vůbec dokopal. Ani už nevím, kdy a kde jsem na tohle záhadné těleso narazil. Vím ale, že se mi velice zalíbila jedna skladba, tuším, že to byly Bílé cesty, která rozhodla o tom, že se na tohle jméno podívám trochu zblízka. Podíval jsem se, všechno proběhlo a zase odeznělo a bylo ticho po pěšině. Pak ale přišel Fluff fest a jméno Tomáš Palucha pro mě bylo zpět a proč bych se teda nepodíval, že jo. Byl to tehdy úplně poslední koncert daného ročníku, s jehož určením mám problém, v psych tentu v hluboké noci. Sice trochu unaven, ale nakonec jsem se dostavil a chtěl vidět, co se bude dít. Musím zcela otevřeně přiznat, že jsem po prvních asi deseti minutách reálně zvažoval, že odejdu a nechám tam toho jednoho týpka dál divně brnkat na kytaru. Byl jsem tehdy už prakticky rozhodnutý, když se před lidmi objevila další postava a dala tomu zase trochu jiný náboj. Nakonec pod střechou psych tentu stálo několik dalších osob, které zajistily neopakovatelný a hodně silný zážitek, který ve mně osobně zanechal zatraceně silný dojem. Odejít tehdy, jak jsem měl v plánu, by byla přímo kolosální nezodpovědnost, jež by mě připravila o něco těžko popsatelného. Byla z toho tehdy absolutní senzace, kterou jsem po prvních minutých vůbec nečekal. A možná v té senzaci jde hledat tu paralelu s aktuálním materiálem. Možná taky ne, to už je pak o tom, jak se na to člověk dívá. To spojení z Fluffu před mnoha lety je ale pevné a myslím, že i pevné zůstane. Sice už Tomáš Palucha není duem, změnila se i hudba z doby před deseti lety, není to čistě instrumentální záležitost, ale nic to nemění na skutečnosti, že dobré vážně zůstává.

Rauš už jsem slyšel několikrát a vždycky se k němu znovu rád vrátím, protože na mě po každém poslechu dopadne zvláštní pocit. Jako kdyby mi něco uteklo, jako kdybych nezachytil všechno, jako kdyby tam někde byla schovaná tajná zpráva a já jí celou neodhalil. Zároveň mě to drásá, protože dojem z desky se rychle ztratí, zároveň se mi to neskutečně libí, jelikož to reaguje na aktuální náladu. Rauš v sobě vlastně ukrývá dost tváří i nálad, kroutí se, vlní, pulzuje, přelévá se, hoří a hasne, doutná, ztrácí se a znovu mohutní. Byť je to velice pestrá paleta, spíš než s barvami se tady pracuje s odstíny. Pro mě tady hlavní roli hraje intimnost a niternost, která ale stojí v jakémsi podivuhodně fungujícím rozporu s robustností a jistou velkolepostí. Protiklady se přitahují, to je taková ta stará a milionkrát opakovaná pravda, která sice funguje jen když k tomu nastavíme správné parametry, ale v tomhle případě to je čistě fakt. Pojetím hudby jako takové mi Tomáš Palucha připomínají asi trochu GY!BE. Může se to možná někomu zdát přitažené za vlasy, ale já to v tom prostě cítím. Něco jako stát ve stínu v záři reflektorů, tichý jásot davů, jemné ostří, co nehladí, ani neřeže. Oxymoron? Možná, kdo ví. Hlavně se nenechat svázat a nezabřednout do rádoby intelektuálních pozic. A pokud tomu chceš nějak říkat, tak samozřejmě můžeš. A stejně tak se s Tebou může někdo dohadovat, že to tak není. Cílem nebude prosazování vlastní pravdy, ale spíš hledání a nalezení společné cesty. Jako když se spolu dohadují dva lidi a oba mají pravdu, jen o tom třeba neví a dialogem se k tomu postupně propracují. Hledání je cesta, je to esence nebo možná báze a dělej s tím, co chceš. To je předobraz, jen ho musíš poskládat a neptat se, zda je to tak správně. Možná ano a možná ne. Víš jak, pokrčím rameny a jdu pryč, zatímco se uvnitř směju. Rauš.

Tahle deska je krásně vystavěná, přesně ten moment, kdy jednotlivé střípky dotvoří celek a Ty musíš poodstoupit a následně jen s uvolněným výdechem přivřít oči, aby bylo možné vidět i ty drobné detaily. Těch je sice nepřeberné množství a všechny asi nepůjdou jen tak zachytit, pokusit se o to však určitě můžeš. A pak je tu ta divná prchavost. Poslední skladba dohrála, je ticho, víš, že to bylo dobrý, moc dobrý, jen to neumíš popsat. A čím víc nad tím přemýšlíš, tím víc se vytrácí ten prvotní dojem. Jako když se po probuzení ze snu snažíš rozpomenout, co všechno v něm bylo, zatímco se jednotlivé kousky pomaličku rozplývají, a nakonec zůstane jen kostra. Řada pocitů, které nejde vyjádřit, ale jsou silně cítit. Výsledný dojem tedy nepopsatelný, ale intenzivní. Pronikavě omamující atmosféra, do níž se chceš ponořit znovu a znovu. Ponořit se hluboko pod hladinu a hledat. A samozřejmě se občas nadechnout, bez toho by to nešlo. Výdech a nádech jako podstata bytí a fungování, jako základ pro celou škálu stavů. Teď ale dýchej pomalu a zhluboka. Uvolni se, zkus meditovat, najít vnitřní klid, ostrůvek vprostřed bouřícího oceánu hluku, stressu, všednosti. Mění se to, ano, ale pro tenhle okamžik jen seď a dýchej. To bude zatím stačit.