Tak a rovnou si můžeme dát další sypačku, která Tě zpleská do bezvědomí. Další rychlý, syrový, surový a špinavý materiál, co divoce kope na všechny strany a nedá Ti nejmenší šanci to zastavit nebo zabrzdit. Materiál třaskavý tak moc, že je nejlepší kolem něj přecházet po špičkách a ani to není úplně jistá záruka toho, že se nic nestane. Běsnící počin, co Tě s přehledem roztrhne na několik menších částí. Powerviolence jako stehno, bez debat a bez kompromisů. V polovině září totiž vyšlo zabijácké splitko na trase Evropa – Asie, kdy svoje síly spojili italští Double Me s japonskými, tady se asi dá říct legendami Fuck On The Beach. Dohromady vzniklo osm songů napěchovaných do čtyř a půl minuty. Tenhle divotvorný materiál spatřil světlo světa v podobě sedmipalcového vinylu, který si vzali na starosti v Here and Now Records, No Time Records a tuzemském labelu Psychcontrol. Poslechnout si to celé ale můžeš taky v digitální podobě na bandcamu, ať už na tom kapelním, tak i na labelovském. A čekej tady neskutečně přísnou srážku.

Double Me tady nasázeli šest zběsilých a štěkavě uřvaných tracků s parádní drnčící basou. Dohromady necelé dvě minuty, takže to jede vážně neskutečně. Než stihneš cokoliv říct, tak je po všem a Ty jen koukáš a ptáš se, co se to jako vlastně stalo. Ani jeden z tracků se ani náhodou neblíží minutě a téměř všechny se plazí pod hranicí třiceti sekund. Tohle je pévéčko říznutý fastcorem, co nezná stopku. Jednoduše nakládačka, z níž Ti půjdou oči šejdrem a vychýlení z osy je samozřejmostí, se kterou se musí počítat. Obecně jsou pro mě Double Me zvláštní formací, ale určitě ne v negativním slova smyslu. Vždycky mi po poslechu zůstává podivně neurčitý dojem, jestli se mi to celé náhodou jenom nezdálo, protože to mnohdy vypadá tak, jako kdyby skladba prostě useknuta v jejím průběhu a nedoběhla do konce. Z rozjeté pecky je stopka a konečná a pokračuje se další palbou. Žádné ohlížení se zpět, žádné omluvy, žádná vysvětlení. Jen neuvěřitelný masakr.

Fuck On The Beach zandali na své straně dvě skladby poctivého a klasicky rozbouřeného powerviolence, jak od nich známe a asi i můžeme čekat. Stopáž se tady zastaví na necelých dvou a půl minutách a je tedy vlastně delší než všech šest zářezů od splašených italů. Čekej smršť a rychlost odpovídající šinkanzenu, který Tě převeze mezi začátkem a koncem, že se budeš divit, jak se to celé seběhlo. Tady moc není o čem, dva pekelně ostrý a drtivý songy, co fungují jako rána palicí do hlavy. Co taky čekat od těhle powerviolence samurajů, kteří to tady táhnou už poměrně dlouho a jak je vidět, tak jim energie, ani přímočarost, stejně jako drzost vůbec nechybí. Šílená věc připravená Ti s velkou chutí nakopat půlky tak moc, že si nebudeš chtít ještě pár dní sednout. Tak se nebraň, nemá to smysl.