Tak co třeba zase nějakou pořádnou a nesmyslně rychlou sypačku, která Tě kopne mezi nohy, naplive Ti do tváře a zmizí tak rychle jak přišla. Zůstane jen neurčitý dojem po zanechaném chaosu a bude potřeba přepočítat žebra a možná i prsty. Jestli spokojeně pokyvuješ hlavou a divně se usmíváš, tak dojdeš naplnění a jestli ne, tak budeš prostě jen čumět. Svoji novou nahrávku představila totiž ve druhé polovině srpna pražská fastcore dvojice Lady Gaza. Počin se stručným názvem 2023 je aktuálně venku pouze v digitální podobně a poslechnout ho můžeš zcela klasicky na bandcampu. Nemilosrdně do Tebe nasype devět divokých tracků, narvaných do necelých pěti minut. Tohle je neskutečná zhovadilost, která Ti pěkně propláchne zvukovody a způsobí krvácení z nosu, případně z jiných tělních otvorů. Bude to rychlé, a ještě rychlejší a jestli tomu nerozumíš a neumíš se rychle pohybovat, tak bych možná počkal, až si trochu natrénuješ. Nebo víš co? Zkus to a uvidíš…

Nečekej tady nic jinýho než jednu palbu za druhou, bez příkras a kudrlinek a keců kolem. Rychlost a zběsilost jako hlavní faktory toho, že padneš na záda a nebudeš se moc zvednout. K tomu drzost a neruvalost, ale taky notná dávka ironie, jakéhosi nadhledu a nasranosti. Až to všechno budeš mít pohromadě, tak to celé pořádně protřep a vylij nejlépe na podlahu. Ono už se něco stane. Tahle dvouhlavá saň se nedá unavit, skřípe zubama a je vždycky připravena Tě sejmout. Kytara a bicí šlapající na plné obrátky, k tomu jeden hezky uštěkaný a druhý hrubý vokál a blížící se kolaps, co možná znamená konec, možná jen předěl někam do ztracena. Nakonec to přeci jen rozdýcháš, ale dá to docela práci, jelikož nasazené tempo je jednoduše smrtící. A nějaká ta občasná stopka s tím zase tak moc neudělá. To je jako další upozornění, že až budeš plivat krev, není potřeba se divit. Je to fakt, na němž nic nezměníš.

Lady Gaza přináší na novince opravdu výživnou porci fastcoru, do kterého se tu a tam vplete nějaká powerviolence část, aby se trochu přibrousily hrany. Ani jedna z devíti skladeb se nepřehoupne přes minutu, jen v jednom případě se dostane přesně na tuhle hranici. Jinak je to nakládačka jak blázen a vždycky, když čekáš, že by mohla přijít nějaká nálož, tak je povětšinou konec tracku a Ty nechápavě koukáš do země. No a než se stihneš vzpamatovat, je tu konec desky a Tobě se chce řvát. Takže pak nezbývá nic jiného než to posunout zase na start, zakleknout do bloků a doufat, že si neodřežeš kolena. Baví mě tady ta prapodivná nejednoznačnost, kdy absolutně netušíš, co nastane v další půl vteřině. A i když to po dalším poslechu už víš, stejně nechápeš, jak se dá pracovat s časem. Nebo, možná bych to nenazval prací, ale spíš destrukcí nebo obráběním. Lámaní času a podivování se nad tím, kolik je toho možné narvat do jedné vteřině, natožpak do deseti nebo třiceti, což je vlastně běžná délka skladeb. Tak nějak mi v mysli naskakuje splitko Henry Fonda a Nihil Baxter, které čas zvládlo lámat taky solidně a po jehož poslechu jsem měl taky dost nechápavý, ale opojný výraz ve tváři. Prostě, žádný zbytečný prodlužování, jen jízda až na krev.

Lady Gaza prostě sype a Ty budeš sypat s ní, protože jiná varianta není v nabídce, nepřichází do úvahy. Běž rychle, moc se neotáčej a dávej bacha, kam šlapeš. Instrukce jsou stručné a jasné. Jinak tu ale jasné není nic a o stručnosti asi netřeba mluvit. A jestli někdy bylo nasnadě přemýšlet nad tím, jak dlouhých je pět minut, tak možná až tady najdeš odpověď. Nebo je potřeba se ptát jinak, jak rychlých může pět minut být? Seber se a upaluj to zjistit. Budeš se divit a bude se Ti to líbit.