Crust už je out, tak si sundej tu nášivku Hellshock. Protože černá vrána k černý vráně sedá a míň piva, víc crustu je lepší než drátem do oka. Ale taky jak to přijde, že jo, protože zase si nebudeme nalhávat, že je crust jako crust. No a kdyby třeba nedejbože bylo toho obhroublýho crustu přeci jen málo, tak si nemusíš zoufat, jelikož pražské stoky vyplavily další pěkný kousek temnoty a hrubosti. Známé obličeje, které můžeš potkávat v řadě dalších uskupení, se totiž před nějakým časem rozhodly, že svět nutně potřebuje další porci punkové špíny, kde se bude řvát ostošest a všechno bude nahlas. A tak vznikla formace Solitar, identifikující se jako D-Takt Noize Mängel. No a parta Solitar přišla v polovině července se svým debutem, stručně pojmenovaný 2023. Tenhle materiál můžeš najít v digitální podobě s poslechem třeba na bandcampu, ale taky jako kazetu, kterou vydal Šváb Records. Čekej tady jedenáct přísných válů na ploše čtrnácti minut a pořádný nápor na ušní bubínky. Solitar je tady s odevzdaným výrazem ve tváři a vztyčeným prostředníčkem, který se Ti pokusí narvat tam, kam slunce nesvítí. To jen tak na okraj.

Exkurz do švédských vod extrémní hudby tu můžeme asi vynechat, stejně jako snahu o popsání rozdílů (pokud jaké kdy byly a jsou) a definování pojmů jako mängel, d-takt nebo kängpunk. Celkem snadno bych si tady asi vystačil s raw punkem a tím už několikrát zmíněným crustem jako základními kameny, na nichž Solitar vyrostl. Ať tak jako tak, čekej pořádnou jízdu, hlasitou, syrovou, špinavou, skřípějící. Očekávej tady bordel ve zběsilém nasazení lehce protkaný nihilismem a temnotou. Připrav se na tlak a zatracení, na svět bez barev. Tak to prostě je. Ostrý a řezavý kytary to berou pěkně zpříma, žádný vytáčky, jen nářez hezky od podlahy. Pak si k tomu přičti ještě jeden hysterický vokál, který možná znáš ze svých nočních můr a druhý pravidelně broušený hrubým smirglem a víš, že Tě čeká nelítostná nálož, která Ti sevře hlavu do kleští a mocně s Tebou zacloumá.

Z téhle nahrávky přímo odkapává jakási odevzdanost, nezúčastněnost a prázdno. Tahle formace jako kdyby už byla s mířená s tím, že svět je odsouzen k záhubě a nikdo s tím už neudělá. Neexistuje žádná perspektiva, vyhlídky jsou jen k nejbližšímu konci a všichni jsou si rovni v tom, že zaslouží klečet v bahně marnosti. A to všechno na oltáři sebedestrukce, kde najdeš strachy i stíny v odrazech zrcadla. Ale poetiku nebo romantiku v téhle části temnoty budeš hledat marně. Tohle je rozklad, odtržená část reality, která do sebe nasála všechen hnus, co si jen dovedeš představit. Možná, že kdyby přišla zpráva o náhlém konci světa v řádu několika hodin, tak právě Solitar budou hrát poslední part na rozloučenou. Ale nebude to ani smutně, ani s nostalgií. Bude to bez útěchy, povzbuzení, jiskry naděje. Bude to s utrpením a jasným vzkazem, že si tohle všechno zasloužíme. S ironickým úšklebkem na cestě do záhuby, kde už je jen a jen bolest, ale v tomhle případě jako vysvobození od sebezničení. Takže, jestli máš jakoukoliv představu, že tomu utečeš a že to je jinak, tahle pražská sebranka Tě přesvědčí o tom, že opak je pravdou. A jestli si nenabereš z poháru nihilistických myšlenek bez pomoci, tak Ti někdo rád udělá laskavost.

Ono, není v tom ve skrze nic převratného a troufnul bych si tvrdit, že ani nikdy nebyl takový cíl nebo záměr. Solitar prostě přináší celkem poctivou a špinavou drtičku, která Ti omlátí hlavu o všechny okolní stěny. Žádný zájem, žádné omluvy a žádné výmluvy. Všechno hezky polopatě s jednoduchostí zabalenou do pláště zbytečnosti. Nicméně, koření v podobě dvojvokálu má něco do sebe a neustále střídání jekotu a bručivého chrapotu Tě buď přivede k šílenství, nebo Ti rozetne hlavu v půli. Udržuje to napětí a zařezává se do uší, až Ti jiskří spánky. Jestli teda chceš nahlédnout do tajemně tmavého podzemí, přestat na chvíli vnímat svět kolem sebe a dojít v myšlenkách někam na okraj zhouby, tak tady máš k tomu hodně dobrou příležitost. Jen si pak nestěžuj, až Tě prostoupí pocit marnosti a barvy vystřídá hluboká propast negativity. Cestu zpátky tady nenajdeš a do cíle to bude stát ještě hodně sil. Ale třeba to nakonec nebude tak hrozné, protože kdo ví, jak to s tím crustem vlastně je a jestli to nebude jen bezbřehý nářek nad temnými mračny vlastního poznání, kde černá vrána k černý vráně sedá.