Ano, přesně tohle mám rád. Když se objeví deska, která mě zasáhne, baví, má co říct a cítím z ní pozitivní vibrace. Když přijde nahrávka, kterou si rád několikrát otočím, abych si vlastně utvořil něco jako první dojem, a ten pak mohl modelovat a tvarovat na základě dalšího poslechu. Když vyjde něco, o čem můžu přemýšlet a o čem i přemýšlet chci, jak to ve výsledku zapadá do kontextu dnešní doby, i když nejde o nic nového a převratného, což ale nemění nic na důrazu sdělení. Když se zjeví taková věc, co má sílu zbořit všechny zdi, a přesto je tak moc jemná a niterná, až se derou slzy do očí. Všechno tohle, a ještě mnohem víc se pro mě zhmotnilo s novým albem tuzemských hardcore harcovníků Empty Hall Of Fame. Novinka, jež vyšla v první polovině srpna, nese název Sirény a zvony a najít ji můžeš jak v digitální podobě s poslechem klasicky třeba na bandcampu, tak i jako i vinyl, nesoucí podpisy Samuel Records, Malarie Records, Stanley Star, GRF records a několika jednoltivců, kteří se na vydání podíleli. Najdeš tu čtyři parádní skladby, co dají dohromady něco málo přes třináct minut a neskutečně Tě zasáhnou. Tohle je naprostá pecka, která by rozhodně neměla uniknout Tvojí pozornosti.

Aby to bylo řádně epický a dramatický, tak začnu asi tím, že když jsem před mnoha lety na EHOF kdesi narazil, nevěnoval jsem jim prakticky žádnou pozornost a ze zvláštních důvodů jsem si tuhle kapelu zařadil do podivné kategorie tuzemského hardcore punku k neposlechu. Relevantní důvody v tom zpětně není potřeba hledat, ty irelevantní zůstanou nadále irelevantními a já můžu jedině zakroutit hlavou nad takovým přístupem. Na druhou stranu, o to příjemnější setkání přišlo po letech, kdy jsem se k EHOF opakovaně dostal a nechal to konečně hrát. To je asi tak nějak na začátek. Ale teď střih, skok do současnosti, rok 2023 a něco, co na chvíli rozbouřilo klidnou hladinu domácí HC scény.

Koncem února proběhla na spoustě kanálů informace, vlastně by se dalo říct i senzace, že Empty Hall Of Fame mají venku nový single, nový klip, a je to z připravované desky, která by se mohla dočkat vydání v průběhu roku 2023. Jsou věci, které na tuzemské hardcore „scéně“ způsobí tak trochu poprask a jede se mocný hype. Osobně to nemám rád, i když to bylo a je v mnoha případech oprávněné. Nechal jsem tedy na začátku jara celé tohle přejít a když se rozvířená hladina zase trochu zklidnila, střelil jsem si poslech a byl jsem chycen. Pak se čekalo a čekalo, až nakonec bylo skoro nesnesitelné ticho prolomeno informací, že nový počin nakonec vyjde „jen“ digitálně. Kapela vykopne další klip, přihodí zbytek skladeb, práskne to ke streamování a konec hotovo. Někdo možná zamáčknul slzu, někdo mávnul rukou, někdo se jal diskutovat, proč tomu tak je. Nicméně, nakonec tomu bylo přeci jen jinak, protože na začátku srpna sice skutečně vyšla nová skladba Tma, a to i s klipem, a k tomu navíc oznámení, že Sirény a zvony spatří světlo světa taky v podobě vinylu. No a tak na světě byla opět další senzace a opět spousta humbuku a hemžení, před čímž jsem opět zavřel dveře a čekal, až se tahle vlna přežene a bude na všechno hezky klid.

Co naplat, dalo by se v pohodě říct nebo napsat, že to je prostě super, zkopčit krátký povídání od samotné kapely ke každému songu a vymalováno. Jenže, na mě osobně to padlo fakt hodně, stejně jako to ve mně hodně zanechalo. EHOF se trefili úplně přesně. Tahle nahrávka je totiž neskutečně silná, energická, naléhavá, ale i pěkně řízná a svěží. Dostane se Ti tady parádního hardcoru, co jiskří emocema a zcela určitě Tě zvedne ze židle. Je to tvrdý tak akorát a krásně melodický a všechno je to hlavně poskládaný tak, že to dává smysl, ať to obrátíš jakkoliv, třeba i vzhůru nohama. Zcela upřímně musím říct, že hned úvodní věc Světlo, která byla venku poměrně dlouhou dobu před vydáním celku, považuju za jednu z nejlepších tuzemských a vlastně nejen tuzemských věcí, ke které jsem se dostal. Mráz po zádech tady běhá už po pár prvních vteřinách a chvění jen v průběhu času nabírá na intenzitě. Když si k tomu přidáš ještě skvělý text a výbušný, přesto jasně srozumitelný projev, tak víš, že tohle je naprostá pecka, kterou si dáš klidně čtyřikrát za sebou a pořád to bude strašlivě dobrý. Šíleně mě tu baví emotivnost a nebezpečně návyková melodičnost, co se prohlubuje při každém dalším poslechu. Světlo je bez debat absolutně odzbrojující věc a moc nevěřím tomu, že by se do konce roku objevilo ještě něco silnějšího a povedenějšího.

Zbylé tři songy jdou víc do tlaku a hlavní slovo si tady bere už jednou zmíněná naléhavost. Jako kdyby bylo potřeba vykřičet do světa všechnu bolest, smutek a zlobu najednou. Sirény a zvony jsou vlastně něco jako očista, jako cesta, která ještě někam vede a po níž se chceš vydat. Cesta, která dává smysl, cesta, po které chceš jít dál a neotáčet se. I když je někdy těžký pojmenovat svůj strach, i když se musíme ptát, jestli to všechno má smysl. I když někdy bloudíme a taky se ztrácíme, i přesto, že občas pochybujeme, zda je ještě kam jít a jestli jen netočíme v kole. Že možná chceme odejít a nic neříkat. Přesto všechno je potřeba jít dál a EHOF Ti tady budou průvodcem. Zažehnou pochodeň a ukážou Ti směr, budou Ti po boku a budou bránit světlo, co prosvítí i tou nejčernější tmou. Protože všichni máme občas strach, ale ono to prostě bude dobrý, tak to je. Sirény a zvony sice přichází s ne moc hezkou reflexí současných nálad ve společnosti, ale vždycky je tam ta jiskra, kterou stačí jen zažehnout, samo to zcela jistě nepůjde. Jiskra, kterou můžeš po zažehnutí zatraceně hodně rozpálit a nechat hořet. Pak můžeš sledovat ten jas a cítit žár, co srší na všechny strany.

Sirény a zvony mě baví vážně neskutečně. Atmosféra je tu strhující až na půdu a slušně s Tebou zamává. Jestli kromě mrazení v zádech a mravenčení po celém těle, budeš třeba jen nehnutě stát a cítit, jak se Ti do očí serou slzy nebo si budeš chtít zběsile zařvat na svět kolem sebe, tak to není špatně. Tahle deska umí spoustu věcí, víří emoce a pocity, dodává sílu, nutí k zamyšlení, vypráví příběhy. Všechno neuvěřitelně lehce, bez velkých ramen, bez ohraně použitých frází, bez siláckých gest. Je z toho cítit upřímnost a jakási pokora a zvláštní křehkost. Je v tom víc, než by se třeba mohlo zdát. A hlavně, všechno tohle do sebe zapadá, doplňuje se, všechno sedí a dotváří celek. Takže ano, je to paráda. Parádní věc, která Tě donutí jen uznale kývnout na znamení toho, jak perfektní to je. A pokud si to ještě podtrhneš nějakým tím živým setem, jako byl třeba ten v Praze na Půlce na začátku srpna, tak je všechno v pořádku a všechno dává smysl. Tady Tě naprosto dostane síla okamžiku, tomu věř. Sirény a zvony přináší strhující a mocný zážitek, který se zažere hluboko pod kůži. A teď už všeho nech a dej se do poslechu, ať víš, co a jak.