Tak si pro tentokrát dáme nějaké střípky zajímavostí z domácí půdy. Věci, které je určitě dobré neminout. Bude to trochu oheň a led, ale o to zajímavější tahle směs nakonec bude. Takže si střihneme jeden neskutečný nářez z Ostravy, zasněnou a zahloubanou záležitost z Prahy, lehce experimentální alternativní post-rock z jižních Čech a solidní nářez z Brna.

Tak to vypadá, že se toho metalu tak úplně nezbavím, že si mě zase najde a zase se nějak záhadně trefí do noty. Je ale pravda, že už se mu tolik nesnažím vyhýbat, i když na pozoru jsem vlastně pořád. A je taky pravda, že tohle není tak úplně metal, i když něco málo se tu z něj taky zachytilo. Začneme v Ostravě, kde se na konci června zrodil výbušný počin s názvem Silenced Puppets od divoké formace Swept Into Decay. Dopřát si ho můžeš třeba na bandcampu a připrav se na to, že budou praskat kosti a končetiny jen stěží zůstanou na svém místě. Tohle je nelítostný tlak, který Tě semele jako zrnko prachu. Pořádně hrubý a nekompromisní materiál, který Tě bude drtit silou ohromného lisu. Čtyři minuty toho nejdrsnějšího mučení, které má k humánnosti poměrně daleko. Swept Into Decay přináší třaskavou směs deathcoru a brutálního death metalu, která nemá v plánu nic než prostou destrukci. Sekaný a kvílející kytary, co mají blízko k metalcoru, smrtelně úderný bicí ve stylu kovových vrutů v pračce a hrubý growl střídající se s neskutečným screamem. K tomu si přidej apokalyptický text, stěží snesitelné tempo, které opravdu nikam nepospíchá, šílený metalový solíčko nebo absolutní hlukovou stěnu a máš před sebou něco, z čeho padneš na kolena. Sice jsou už dávno pryč časy, kdy jsem si na nějakém tom deathcoru ujel, ale tohle je zatraceně robustní a dobrý. Navíc to můžeš brát jako lákadlo na další materiál, který má tahle ostravská drtička v plánu. Na podzim bychom se tak mohli dočkat mini EP, které nabídne tři vály a něco dalšího se pak chystá i na prosinec. Rozhodně buď ve střehu, aby Ti nic neuniklo a aby Tě to potom kompletně nesložilo nebo nerozložilo. Tohle totiž rozhodně není procházka po levandulovém poli, ale spíš postapokalyptická pouť troskami zničeného města. Bacha na hlasitost a bacha na všechny možné další úrazy. Swept Into Decay přišli vhodit rakve lidstva do plamenů bezbožnosti. Ať starý řád shoří a nový se možná z popela z rodí. Nebo taky ne.

Stejně jako ve vyhýbáním se metalu to mám podobně s one-man/woman projekty, obzvláště pokud jde o post-rockové nebo instrumentální vody. Ale ani tady to není jakkoliv striktní a čas od času mě něco dostane. A je tomu tak i v tomhle případě. Z ostravských bažin a kalů se přesuneme do jižních Čech, odkud pochází one-man projekt Colour of the Sky, za kterým stojí jeden z bývalých členů kapely Pilot Season. Po loňském albu New Inception, které vyšlo v listopadu, spatřil na začátku května světlo světa nový single Walk You Home. Ten můžeš poslechnout třeba na YT. Na začátek musím přiznat, že to u mě nebylo na první dobrou, ale musel jsem tuhle novinku několikrát otočit ve sluchátkách. Částečně to bylo kvůli jisté neuchopitelnosti, kterou jsem se snažil prohlédnout a částečně proto, že jsem v tom slyšel cosi hodně známého. První ze zmíněných věcí nakonec zůstala, protože i po opakovaném poslouchání jsem vždycky po pár tónech ztracen, což se mi ale nakonec celkem zamlouvá. Walk You Home má prazvláštní napjatou atmosféru, kdy to sice místy vypadá na to, že každým okamžikem o něco poleví, ale nakonec jen utáhne šrouby a bude Tě dál dráždit. Monotónní, nikoliv ale nudná, melodie, co má sílu Tě naprosto zhypnotizovat, zajímavý podkres, kde se vrství různé věci, zastřený vokál a neutuchající praskání navozující pocit, že člověk prostě přepálil basy nebo odrovnal bedny či sluchátka. Podivně poskládaný mix příjemných a nepříjemných (i zde bez negativního podtextu) zvuků, který Tě ale dozajista nenechá v klidu. Chvílema to celé působí neuvěřitelně robustně a během pár chvil se hraje na zasněnou notu, která Tě chce pohoupat ke spánku. No, a právě tohle je tím hlavním bodem, kdy to celé dává smysl a pohltí Tě to. Když se pak vrátím ke druhé věci, která mě nutila k dalšímu poslechu, tak tady jsem nakonec záhadu vyřešil a musel si pustit ten předobraz, který mi vytanul na paměti. Robustností a celkovou rozdrnčeností mi totiž track Walk You Home připomněl nizozemskou partičku Sleep Kit, kterou jsem kdysi dávno celkem často poslouchal. Nicméně, celý tenhle počin má za mě, i přes svoji neukotvenost, asi nejblíž k post-rocku, byť oblečenému do experimentálnějšího hávu. Ať už v tom je ale ukryto cokoliv, tak by to zcela určitě nemělo uniknout Tvojí pozornosti. Nech se vtáhnout zhluboka dýchej, ono se to podá.

Občas je dost důležité zpomalit nebo třeba úplně vypnout. Aby se člověk nezbláznil, aby mu prostě nehráblo. Případně to samozřejmě může být naopak, ale to už je pak nejspíš na každém z nás a na definování hranice šílenství. Všichni však určitě víme, že občas je ta linie hodně tenká a její překročení může proběhnout celkem nepozorovaně. A mám tak nějak pocit, že konkrétně v tomhle případě to platí opravdu přesně. Z jižních Čech se vypravíme do Prahy, kde sídlí formace Cold Venus Revisited, která umně proplouvá kdesi mezi post-punkem, shoegazem a hlučnou psychedelií a všechno k tomu halí do zvláštní potemnělé atmosféry, která se zažere hodně hluboko pod kůži. No a na začátku června se tahle parta připomněla s novým singlem pojmenovaným Keep Breathing, který si můžeš dát klasicky na bandcampu. Na rovinu musím přiznat, že tohle mě chytlo hned na první poslech, vlastně hned od prvních tónů. Temná nálada tady na sebe vzala hlavní roli a zhostila se jí opravdu velice dobře. Tohle je pomalá, procítěná, zahloubaná a intenzivní věc, která na Tebe padne jako tlustá tmou nasáknutá peřina. Nebudeš se chtít hnout a vlastně nebudeš moct, protože Keep Breathing je totálně elektrizující záležitost, o níž se Ti bude nejspíš i zdát. Je to jako ta nejčernější noc, kdy na nebi přes tlusté mraky není vidět jediná hvězda a všudypřítomná temná síla pohltí každé světlo, jenž by ji chtělo narušit. A ty se jen díváš na obrysy věcí a noříš se hlouběji do svojí hlavy, do svých myšlenek. Možná někde tady budeš nakonec balancovat na hranici znamenající šílenství, možná jen projdeš pár metrů od hluboké propasti a ani o tom nebudeš vědět. Možná se dostaneš do míst, kde všechno už dávno pozbylo svůj význam a smysl. Všechno jako součást očisty, aby se člověk mohl vrátit v plné síle. Cold Venus Revisited jdou se svojí novinkou vážně hluboko, a i když to místy nemusí být vůbec příjemné, bude se Ti to líbit. Možná budeš pociťovat hodně intenzivní mrazení, ale buď v klidu, to je jen součást cesty, na jejímž konci čeká hřejivá náruč jakéhosi vykoupení. A taky touha absolvovat to celé znovu, protože takhle silný zážitek Ti rozproudí krev v žilách a dá jasně najevo, že žiješ. Keep Breathing je jedna z těch věcí, kde to je s každým dalším poslechem lepší a lepší, kdy se pokaždé dostaneš zase o kus dál. Je to opravdu temný a depkoidně laděný materiál, který Tě naprosto pohltí. Pomalé tempo, výrazná a uhrančivá basa, rozeznělá, zasněná a pulzující kytara, nikam nepospíchající bicí a nádherně smutný vokál. Celková atmosféra je bez jakýchkoliv debat dechberoucí. Celkově je pak slyšet značný posun od nahrávky Eternal Dystopia z roku 2021. Keep Breathing sice není tak hlučný a napjatý materiál, ale naproti tomu se tady výsledný zvuk ustálil a celé je to více strhující a elektrizující. Je to něco, co musíš zažít, jinak prostě nepochopíš. A jakmile zažiješ jednou, budeš to chtít opakovat. Tak zažehni louči, obleč si kabát a vyraz vstříc sálající temnotě, která Tě láká do svých útrob a chce Ti u toho říct něco teskného. A neboj se, zabloudit se tu nedá, i když si možná budeš chvílema připadat ztraceně.