Ano, tohle mi poslední dobou celkem chybělo. Nějaký krutý prasopal, co sype jednu věc za druhou, zní to skoro jako z hrnce a v uších Ti bude hučet ještě aspoň týden po poslechu. Prostě něco hodně neučesanýho a rozervanýho, co Tě sejme jako nic. Jenže to chybělo pouze do doby, než jsem objevil šílenou rubanici z Kanady, která Ti zařízne trenky fakt hluboko. Tou ukrutnou řežbou je v tomhle případě parta, co si říká Jobsite a sídlí v Britské Kolumbii, konkrétně ve městě Victoria. No a Jobsite vydali na začátku dubna desku s názvem On Site, kterou musíš bez keců slyšet. Tenhle divoký materiál je aktuálně k dispozici jen v digitální podobě, pustit si ho můžeš klasicky na bandcampu, a najdeš na něm sedmnáct tracků, jejichž stopáž se pozvolna blíží třinácti minutám. A na co se tady připravit? Na všechno, na absolutně všechno, protože tahle kanadská pecka Ti přichází předvést takový tanec, až se to zamotají ruce s nohama.

Něco takového mě prostě baví. Bez jakéhokoliv ostychu, bez nějakého pardonu, bez upozornění přichází tahle splašená formace, aby Ti dala pásku přes oči, roztočila Tě v kole a poslala mezi ostatní takhle zpracované osoby. Jobsite přináší něco, na co se jednoduše nedá ani připravit. Rozklížený powerviolence, který Tě rychlostí šinkanzenu převeze na místo, kde nic nedává smysl, ale přitom všechno důležité drží pohromadě. Tady víc než jindy platí staré známé, že dokud neslyšíš, tak nepochopíš. U On Site se ale klidně může stát, že nepochopíš ani po poslechu. Že se budeš jen nevěřícně s pochybovačným úšklebkem na tváři dívat kamsi do prázdna a kroutit hlavou. Že Ti to unikne a nebude možné to už dál zachytit. Tohle je nádherná prasečina, která Tě omráčí svým špinavým zvukem a demoliční neurvalostí.

Jobiste si to dávají v neuvěřitelném stylu. Powerviolence jak stehno, jenž Ti nabídne všechno, co k tomu patří. Bezprecedentní rychlost, stop and go, štěkavý vokály a vymlácený skleněný výplně v hodně velkým akčním rádiu. Ani jedna ze sedmnácti skladeb se nedostane přes dvě minuty a velká většina se navíc vejde i pod hranici šedesáti sekund. Takže to je fičák až na půdu. Kolikrát ani vlastně nejde poznat, kde končí jeden vál a začíná další. Kolikrát ani není poznat, že nějaký track vůbec končí. Nic než totální šílenost, která Tě přichází dráždit a bude zkoušet, co všechno ještě vydržíš. Syrový zvuk tady je vážně syrový a kdyby mi někdo řekl, že to bylo nahraný na 3310, klidně bych tomu věřil. Drnčící kytary tady svádí souboj s časem, bicí zní jako rozbitá pračka a dva vokály tu na sebe nevybíravě řvou. Sice to není dvakrát podtržený, ale naloženo dostaneš víc, než kdyby pod názvem bylo čar třeba pět. Jestli by Tě tohle nepřesvědčilo, tak je asi něco špatně. Protože tohle je něco, co zaručeně chceš. Takhle výbušný materiál se nevidí tak často. A jestli se někdo chce blbě tvářit, no tak se se zlou potáže. Tady totiž bude pořádek. Samozřejmě, jak se to vezme. Jestli pořádek znamená chaos, tak by to i šlo. Jinak to bude chaos na druhou, co Tě přesvědčí o tom, že si umíš dát obě nohy za hlavu.

Musím říct, že tohle je něco, co mi udělalo ohromnou radost Tím, jak moc neotesaný, a přesto skvělý to je. Tím, jak strašně to člověka nakope a jak moc bude přemýšlet o tom, jestli je to myšleno vůbec vážně. Zapomeň tady na upravený sound, zapomeň tady vlastně i na neupravený sound. A nejlepší asi ve výsledku bude, když zapomeneš na všechno. Jobsite totiž mají vlastní pravidla, ale vysvětlovat Ti je nebudou. Buď pochopíš nebo ne. Buď to vstřebáš nebo dostaneš facku z obou stran. Takhle to je, a i kdyby se člověk postavil na hlavu, nebude to jinak. Tady jde všechno stranou a Ty poletíš v nestřeženém okamžiku taky. Jobsite spouští program hlukové destrukce. Čekej jen to nejhorší, čekej tajfun, čekej nepříjemné následky. Čekej, co přijde, a hlavně neotvírej dveře, až uslyšíš divný zvuky. Jobsite už si brousí drápy. Pak stačí jen několik vteřin a bude po všem. Mise destrukce zdárně dokončena. A teď už to pouštěj, protože jinak přijdeš fakt o hodně.