Rád procházím se špínou stok pár metrů pod zemí, asi mě nenapadá lepší úvod než tahle část skladby od Hledání. A to proto, že se tady asi ani nic lepšího na začátek prostě nehodí. Tohle je totiž stoka v tom nejlepším (a možná i nejhorším – ale pozitivně) smyslu slova, což dost dobře může být důvodem, proč mi chvilku trvalo, než jsem se k tomuhle špinavému materiálu dostal. Ale jsem rád, že to nakonec proběhlo. Berounské podzemí totiž někdy na konci ledna vyplavilo novou s/t nahrávku od party Kibera. Tenhle temný a tvrdý materiál najdeš komě digitální podoby, kdy poslech můžeš učinit na bandcampu, taky jako sedmipalcový vinyl, který vyšel ve režii kapely ve spolupráci s Phobia Records. A na Tebe je tady nachystáno šest přísně vyhlížejících věcí, které dají dohromady něco málo přes třináct minut. Tak natáhni ruku a nech se vést, Kibera Tě provede pod povrchem.

Musím říct, že kapely jako Kibera mě vždycky zajímaly a zajímají, a tak nějak baví ještě před samotným poslechem. Prakticky nulové informace a stopy, které nikam nevedou. A divný název, že jo. Mám strašně rád ten moment, kdy na něco takového narazím, s chutí si to poslechnu a pak zjistím, že to je asi tak skoro jediné, co můžu udělat. Na jednu stranu z toho dokážu po půl hodině šílet, na stranu druhou to má svoje silné kouzlo. A tuzemské objevy takovéhoto ražení se navíc hledají/objevují přeci jen o něco lépe. Tím nechci říct, že je pro mě jméno Kibera nové, ale spíš to vždycky vyšumí nebo se prostě ztratí. Ztratí, to bude asi lepší. Ztratí se kdesi ve tmě, za nejbližším ohybem, kam už neuvidíš. Tak to prostě je.

Kibera na novém materiálu servíruje přísný a špinavý crust, který tu a tam sklouzne blíže k metalu nebo zase syrově zabrousí do punkových vod. Působí to nenuceně, přitom to EP dodává tu správnou šťávu. Hezky to odsýpá a nikde se to moc nezdržuje. Takže tady nečekej dlouhé čtyř nebo pěti minutové skladby, které Tě budou svírat v mučivém sevření. Kibera pálí ostře a rychle a pokud se neukryješ dostatečně včas, nemilosrdně Tě zasáhne. Ani v jednom případě se délka skladby nepřehoupne přes tři minuty, takže jednoduše to není žádné přicmrdávání. Čekej tady hutnou, masivní a řezavou jízdu, která si Tě najde a pořádně zpracuje. Na řadu tady ale přijde i temnota, jež podtrhuje už tak moc dobý dojem a krásně prohlubuje rozervanou atmosféru. Je to jednoduše drtivá síla, co si nebere servítky.

Na tomhle počinu mě baví zvláštní neukončenost nebo snad i neukotvenost. Je to v několika případech jako vyprávění bez pointy nebo nějakého vztyčného bodu. Hudba se na Tebe valí jako bahno stékající po prudkém dešti z hor a do toho Ti uši rozdrásává urputný vokál, který proniká do všech částí těla. No a najednou přichází ticho a je po všem. Je to jako ukončená věta, kde si musíš nějak domyslet konec. Nebo to nechat být a nedělat s tím vůbec nic. A právě tenhle pro někoho možná divný aspekt mě na tom celém baví nejvíc. Propůjčuje to nahrávce jakousi tajemnost. Celkově to šlape parádně a špína a syrovost z toho přímo sálá. Přihoď si k tomu ještě pořádně nasraný, potemnělý a nihilistický texty, kde se neprobírá nic moc dvakrát hezkého a výsledná podoba Tě překvapí. Nakopne a pak překvapí. Kibera jednoduše drtí a jen tak s tím nehodlá přestat. Což je nakonec jedině dobře.

Kombinace jedovatých textů a bahnitě nabroušeného zvuku tady vytváří silný magnetismus, co si Tě přitáhne jako nic. Funguje to na jedničku a nic se tady jako v některých jiných případech neztrácí. Přitom si to ale celé zvládne zachovat syrový a hnusný nádech. Kibera rozhodně nemá v plánu Tě nějak šetřit. Nebude se ale ani starat o to, jestli seš v pořádku nebo o Tvůj názor. Rána a nezájem, buď se můžeš přidat nebo jít pryč. První možnost ale bude určitě lepší, protože v kanálech totiž často vane svěží vítr poznání a o čem je ten život, když ne o hledání, abych skončil tak, jak jsem začal. Rozhodně si to ale nahrň do uší, protože to bezesporu stojí za pozornost.