Jsou věci, o kterých se mluví dávno předtím, než vůbec spatří světlo světa. Jsou ale i věci, o kterých se mluví vlastně hned, jak se objeví a dává se na přetřes, jak moc skvělý to všechno je. Dost často se takových věcí trochu bojím a když se sám náhodou přistihnu, jak něco takového netrpělivě vyhlížím, říkám si, že je potřeba asi trochu ubrat. Občas totiž dojde na situaci, kdy celý ten humbuk je vlastně jen bublina. A taky můžu říct, že pokud je něco takhle moc ze všech stran propíráno, dostanu se k tomu ve výsledku ještě o něco později. Ne vždycky se totiž nadšené ohlasy potkají s tím, jaká je realita nebo třeba s tím, jak to vnímám já sám. Takže jsem byl trochu překvapen novou nahrávkou pražských Zmar. A to z několika důvodů. Ty ale nechme stranou, protože moje překvapení je tu a tam souborem dojmů, které nemusí úplně dávat smysl.

Zmar představili novou nahrávku po čtyřech letech od posledního počinu, kterým bylo splitko s Mališa Bahat. Nová deska nese název Napořád a na ploše dvaceti šesti minut Ti nabídne sedm hutných, temných a pokroucených skladeb, které Tě tvrdě uzemní. Kromě digitálu, který můžeš sjet na bandcampu, je nová deska k dispozici taky jako dvanáctipalec, který nese podpis Zegema Beach Records a Dingleberry Records. A obsahem je asi jednoduše řečeno Zmar, tak to prostě je. Bránit se tomu můžeš jak chceš, ale je to marný.

Abych řekl pravdu, tak Zmar pro mě mají takový zvláštní étos tajemné kapely. Nevím proč a jak to vzniklo, ale tahle parta pro mě představuje příšeří, dlouhé stíny a tmu, která se táhne odnikud do nikam. A taky je tu celkem typický zvuk, hlavně tedy pokud jde o nakřápnutý vokál, který je jako rezavý nůž.  A tohle všechno na nové desce je ve velké míře. Všechno asi tak, jak být má. Temnota, řev, praskání a nepříjemné zvuky, které si ale zamiluješ. Je to intenzivní nálož, kterou asi ve výsledku nemusíš dát úplně najednou, ale zase na druhou stranu, jakmile s poslechem začneš, horko těžko se přestává. Každá skladba je strhující a provádí Tě zkušeně tmou až na samý konec, kde si konečně s hlavou v dlaních můžeš vydechnout.

Celé to je vážně hodně výživné. Nedávno tu padlo něco o soundtracku ke konci světa. Pokud by měl ale svět opravdu skončit, možná by to znělo i takhle. Černá mračna nad krajinou a výkřiky zoufalství nebo Zmaru nad tím, kam jsme my sami jako lidstvo dostali. Smutek nad tím, že už nebude nic dalšího a všechno skončí, všechno bude rozerváno a nezůstane vůbec nic. A nezmění se to ani posledním zábleskem, který spíš než naději symbolizuje o něco víc vlastní zánik. Asi jako když se světlicí střelíš do nohy na dně studně někde v lese. Není to ale jen o temnotě. Napořád je taky hodně zadumaná záležitost. Kytary jako kdyby se nemohly rozhodnout, co a jak a lámaly si hlavu nad tím, co dál, kudy se vydat. Než do toho vstoupí výbušnost nebo umrtvení. Než je to celé nakopnuté nervy drásajícím vokálem, co Tě žene blíže záhubě. Dohromady je to parádní, znovu musím zopakovat že strhující, protože to je prostě fakt a budeš nad tím přemýšlet pořád a pořád dokola, než to začne dávat smysl nebo než to celé zmizí v hloubi myšlenek a zůstane po tom jen stín. Ne, že bude zapomenuto, ale bude to Tvojí součástí. Jestli chceš tohle všechno zažít, tak už se obouvej a vykroč. Hrdinové totiž nekecaj a jdou do tmy. I do té, která budí hrůzu a respekt…