No a co třeba takhle nějaký crust, ten by nebyl? Ta zima tomu ale sama tak nějak nahrává, alespoň tedy v mém případě, kdy se tentokrát v zimním období vracím ke crustovým věcem, co v zimě vlastně nevyšly. Co je to taky za nápad, že jo, vydávat temnotou protkanou desku, co smrdí blížící se apokalypsou na sto honů v létě? Nebo, že by to bylo symbolický, jakože jednou stejně shoříme zaživa a dojedeme na globální oteplování a konec světa bude připomínat spíš Vodní svět než studenou pustinu nebo měsíční krajinu bez života? Záleží na úhlu pohledu, o tom žádná. Nakonec bych asi v samotném vydání žádnou velkou symboliku nehledal, ale zase kdo ví… Nicméně, v srpnu, aktuálně už loňského roku vyšla nová deska kanadských Endform s názvem Menace. Najít ji můžeš jak v digitální podobě s poslechem klasicky na bandcampu, tak i jako dvanáctipalcový vinyl, který vyšel v kooperaci celkem deseti labelů. Sedm tracků je tady rozprostřených na ploše jednatřiceti minut a na Tebe čeká poměrně dost intenzivní zážitek. Taky jak jinak by to s tím crustem mělo být.

Když nebudeme počítat splitko  s tuzemskou blackened hardcore kapelou Kronstadt (kde je jeden song na každé straně sedmipalce), tak velké album vydali Endform po pěti letech. Od loňska, tedy teď už vlastně předloňska (2023), kdy tady tihle blázniví kanaďany byli naposled, prošli taky změnou v sestavě. Jak moc spolu tyhle dva fakty souvisí, nechám asi na každém z Vás, stejně jako návaznost právě na desku Menace. Výsledkem toho může být, že jsou Endform zkrátka aktivní. Jako poslední dobou téměř standardně jsem s poslechem trochu otálel nebo jsem váhal a po zběžném poslechu jsem si Menace přehodil do „složky“ poslechnu si později. Asi až bude nějaká dobrá příležitost, až se naskytne chvíle, kdy plně vynikne crustová atmosféra, která za mě chtě nechtě téměř vždycky inklinuje k nějaké katastrofě, minimálně pocitově. A proto jsem se do Menace opravdu plně položil až s probíhající zimou, kdy se do jisté míry z okolního světa vytratily všechny barvy, brzy se stmívá a stíny jsou delší než jindy. Možná pusto a prázdno, jednoduše můžeme říct crustovo.

Musím říct, že jsem měl za začátku malinko problém se zaposlouchat. Možná jsem čekal, že mě atmosféra vtáhne sama a rychle, jenže se nic takového nestalo. Po podivném začátku, který není ani nervózně napjatý, ani epicky vyhrocený, přichází na řadu poněkud divoká pasáž se zvláštně znějícími vokály a na první dobrou i poměrně plochým zvukem. Ano, v tomhle případě vlastně porovnávám s předchozí velkou deskou Abattu z roku 2019. Nejde to v tomhle případě jinak. Ke konci openeru Psychinc Numbing se už ale všechno tak nějak daří harmonizovat a docela se chytám a ladím na vlnu toho, co jsem očekával. Abych řekl pravdu, svoji roli tady sehrává i cover art, který je neskutečně povedeny a evokuje album temné jako kanadský lesy. A možná právě tohle jaksi nedošlo s první skladbou svého naplnění. Ale třeba si cover art s obsahem tolik lidí stejně nebo podobně nespojuje. Nicméně úvodní track na mě působí těžkopádně, a i po vícerém poslechu.

S druhou skladbou už se však Menace dostává na tu správnou cestou nebo do těch správných kolejí. Zvykám si i na vysoký vokál, který tu a tam zní docela zvláštně a celkově mi jde víc věcí dohromady. Dostavuje se rovněž osten temnoty, jenž vítám s otevřenou náručí. Veškerá tíživá atmosféra na mě pak dopadá se skladbou A.I., která kromě toho, že je z celé desky nejkratší, tak taky mocně tlačí na pilu a hodně solidně drtí. A asi v tomhle bodě si Menace získává moje sympatie a dává zapomenout na rozpačitý rozjezd, protože takhle mocným tlakem to snad ani jinak nejde.

Náladu zmaru a beznaděje v hřejivém kabátu následně dokresluje stejnojmenná skladba Menace, kde hlavně její závěrečná pasáž s mluveným slovem a hystreickým závěrem dává vyniknout síle Endform. Tohle je přesně ono, co hraje na nervová zakončení, kdy se husí kůže střídá se studeným potem a Ty máš chuť se co nejvíc nahlas rozkřičet na svět kolem a potom padnout v slzách na zem. Nepříjemně divný pocit toho, kdy chceš něco odmítnou, ale dobře víš, že to tak úplně nejde, protože si toho součástí a odmítnutí značí bolest tnutí do živého. Něco jako násilím se oprostit od svojí podstaty, a to jak duševně, tak i tělesně, kdy není tak zřetelné, co vlastně bolí víc. Všechno tohle je navíc ještě umocněno pomalým a post apokalyptickým začátkem skladby Behave, která následně přechází v masivně znějící bouři. Temnota přebírá žezlo o otěže a začíná vládnout tvrdou rukou. Stačí se jí jen poklonit a ráda Tě přijme mezi své podané, aby Ti ukázala syrovou realitu lidského pachtění. A to přeci chceš, protože i když budeš tvrdit, že ne, tak kdesi hluboko v Tobě tomu je jinak.

Track Urgencie dává jisté světýlko naděje. Ještě chceš věřit nějaké změně v lepší zítřky, ale dochází Ti, že jenom vírou to nepůjde. Když se pak navíc kousek za polovinou Urgencies se šíleným výkřikem United zlomí kamsi do ticha a prázdna a ještě větší černi, víš dobře, že žádnou další jiskru naděje už nevykřešeš. Že nastal konec a můžeš jen se sevřenými rty sledovat, co se bude dít, možná i to, jak rychle se to bude dít. Závěrečný sedmiminutová epos je tak už jen hořkou tečkou, která Tě zcela vyprázdní a zbaví jakýchkoliv myšlenek. Na všechno. Ohrada s ovcemi je prázdná, noc hluboká a slyšet je jen vítr, jak hvízdá mezi spadlými kmeny stromu. Konec. Odvrať zrak a naposledy se nadechni.

Nevím, jak je tohle možný, ale Endorm mi svoji hudbou vždycky navodí pocit, že konec světa nebo konec civlizace, jedné její éry je za dveřmi a nejde s tím nic udělat. Pocit, kdy chci odejít někam daleko do lesů a tam se asi ztratit v ranní mlze. Tak jako tak zůstane silný pocit, a to znamená, že se deska trefila kam měla. Povedlo se i v případě Menace, byť to nebylo hned. Na jedné straně si nakonec spokojeně pokyvuju hlavou, že je to všechno ok, na straně druhé se ale nemůžu zbavit dojmu, že zvuk desky je plochý a mohl by být trochu víc hutný a robustní. Protože v porovnání s Abattu je to docela znát. Pak by celá ta atmosféra, v některých pasážích doslova geniální, ještě více vynikla a totálně by nás sežrala. Otázkou pak taky je, kolik té temnoty by se dalo zvládnout. Rozhodně je Menace láska na více poslechů, chce trochu Tvýho času a chce, abys ji objevil. Jedině pak se před Tebou otevře v celé své kráse a strhující monumentálnosti.