Tak se pojďme v poklidu vrátit do loňského roku a trochu ujet na vlnách emo hardcoru a screama. Tohle německo-švédské splitko je tak moc dobrý, až jsem na něj jaksi pozapomněl. S podivem je to hned z několika důvodů, ale rozebírat je nemá valný smysl. Prokousal jsem se k tomu lehce krkolomně, ale hlavní bod je v tom, že se tak vůbec stalo. Loni v květnu totiž vyšlo společné album berlínských Only a stockholmských Barabbas, du förtappade a je rozhodně dobré ho neminout. Kromě digitální verze, kterou si můžeš poslechnout na bandcampu, je tahle záležitost venku taky jako dvanáctipalcový vinyl, na kterém se podílelo cekem jedenáct labelů, mezi nimi i slovenský Salto Mortale Music. Tři skladby na každé straně, celkem rozdílná stopáž a srdcervoucí zážitek, který budeš s největší pravděpodobností chvilku vstřebávat, než si všechno sedne. A dalo by se i říct, že dva rozdílné přístupy k hudbě, i když to nebude úplně pravda. Možná jen částečně a dost možná taky vůbec.
Barabbas, du förtappade pro mě definují skramz, a to i přesto, že tenhle termín nemám vůbec v lásce a jeho výklad, jakkoliv je jasný, může být diskutabilní (a už jsem si kvůli tomu taky vyslechl svoje). Ale pokaždé, kdy tohle divné slovo někde zahlédnu, tak si automaticky vzpomenu na tuhle chaotickou čtveřici ze severu Evropy a zejména pak na jejich osm let starou desku Discourse. Po tříletých pauzách mezi alby to tentokrát vzali Barabbas, du förtappade dost hopem a nový materiál vykopli jen rok a kousek od vydání desky Discussions on Existentialism.

A co se změnilo? Naštěstí téměř vůbec nic. Na tři tracky na jejich straně bylo vyplýtváno jen necelých pět minut a Tebe tak čeká rychlá a rozervaná jízda balancující kdesi na pomezí screama, ema a emo-violence. Přijde mi, že hudba Barabbas, du förtappade zni na splitku s Only ještě o dost víc syrově. Po naléhavých, procítěných, ale i pěkně ostrých, a to samozřejmě trochu předbíhám, částech na straně Only, je tohle vstup do sféry chaosu. Léčba šokem, kdy na Tebe všechno padne s takovou intenzitou a silou, že než se stačíš vzpamatovat, tak je konec. Barabbas, du förtappade si s ničím moc nelámou hlavou a s pulzující energií, která je snad i hmatatelná Tě provedou hlukovou spirálou, co Tě pootočí o několik stupňů do jiného směru. Všechno tak, jak má být. Hluk, řev, ať už kytarový nebo vokálový a neurvalost signalizující přehřátí jádra. Úplně mě tedy dostává nemilosrdný tlak, co tepe do živého. Chaos je asi opravdu to nejvýstižnější slovo pro to, co tady tihle šílenci předvádí. Maniakální projev už je jen tou nejlepší tečkou za tímhle krátkým, ale o to víc brutálním počinem. Nebude to dobrý, nepochybuj o tom. Tyhle tři skladby budou jako jizvy.
Zatímco jejich švédským souputníkům stačilo zhruba pět minut, tak Only si stopáž pro svoje tři skladby natáhli na necelých dvanáct minut. Zatímco Only více hloubají, Barabbas, du förtappade do toho jdou s neurvalostí sobě vlastní. Možná by se dalo říct, že berlínská čtyřka jde více do hloubky, ale ani takové tvrzení by nebylo zcela přesné. Only si spíše více pohrávají s atmosférou, více obrací emoce a nabízí jejich zajímavou škálu. Od nabroušeného emo-hardcoru, přes citlivě zachycené emo vyhrávky, až po bezútěšné screamo. Co je ale důležité, že v tom je rovnováha, všeho tak akorát, celek je držen pohromadě velkou silou a nikde nenarazíš na slabé místo. Only si Tě více pohoupou, víc na Tebe zatlačí a dají Ti také víc prostoru. Pokud si jejich stranu pustíš jako první, pak na Tebe část Barabbas, du förtappade dopadne s ještě větší brutalitou, než tomu je ve skutečnosti. Pokud zvolíš opačnou strategii, tak si možná více užiješ onu už zmíněnou vypjatost a naléhavost dohromady s jistou křehkostí. Přesně v těhle bodech se dá mluvit o tom, že se nejedná ani o přitahující se protiklady, ale ani o symbiózu. Obě dvě kapely se krásně doplňují, jedna strana vyvažuje druhou, ale v naprostém klidu by zvládly existovat i samostatně. Takhle nakonec ve výsledku jen zdůrazní svoje silné stránky. A musím říct, že třeba při skladbě Still Life mi pokaždé běhá mráz po zádech a není těžké u toho nemyslet třebas na Ojne. A ano, ta podobnost tu může být i větší, protože druhá skladba Sinestesia dei sensi je zpívaná italsky, což ještě více prohlubuje dojem, který po poslechu vzniká. Only si hrají a můžeš jim tady věřit úplně všechno. Je to taková ta rozervaná krása, která Tě v jednom okamžiku vezme něžně do náruče, ale o chvilku později Tě hrubě odstrčí, aby Ti vykřičela do obličeje všechnu svoji zlobu a napětí.

Až se dostaví ticho po poslední skladbě, tak Ti vlastně dojde, že chceš víc, ale zároveň to nebude tak docela jistý. Jedna strana doplňuje a vyvažuje druhou, je jedno v jakém pořadí, je jedno, jaký je celkový poměr. Poskládat si to člověk může víceméně sám. Tohle splitko se nadmíru povedlo a servíruje vážně skvělou porci hudby, kterou si budeš chtít pamatovat…
Napsat komentář