No, tohle si teda asi i zapíšu, že jo. Akce, kterou jsem odkládal, ať už šlo o to, že se to nepotkalo s datem nebo se to obecně prostě nehodilo, tak dlouho, že už to dál odkládat nešlo. Akce, která mě osobně lákala vždycky z mnoha důvodů a vždycky taky nabízela celou řadu zajímavé hudby. Akce, kterou jsem už nemohl a ani nechtěl dál tlačit před sebou v podobě restu. Pushteek fest, zde s pořadovým číslem pět. Při pohledu na line-up by se asi i mohlo zdát, že to bude chudší než minulé ročníky (čistě papírově), ale stačilo se podívat znovu a všem muselo být jasné, že to bude pořádná jízda. Jasně, někdo by mohl namítnout, že pro letošek bylo oznámeno méně kapel a že chybí nějaká ta zahraniční pecka. Celá řada lidí mohla i osobně srovnávat jednotlivé ročníky mezi sebou. Toho druhého jsem byl ušetřen a nad tím prvním stačilo jen mávnout rukou, protože „support your local scene“ je přeci nejvíc. A nemusí to být každý rok stejné nebo větší než rok předtím. Navíc to letos působilo hodně svěže a vzletně, takže nebylo o čem. A i kdyby bylo, tak vlastně nebylo, dává to smysl, ne?

On tohle nebude ani tak celý report, jako doslova poloviční. Čas je aktuálně veličina, kterou tak úplně neovládám, což se podepisuje na celé řadě věcí. Takže, byť bylo původně zamýšleno, že stihnu i začátek, už během odpoledne jsem tuhle variantu zamítnul a odstřihnul Old Tomb. Přeci jenom s jídlem se nemá pospíchat, že ano. No, a protože vládce času je teď prostě někdo jiný, ačkoliv o tom zatím nemá ani potuchy, nestíhal jsem nakonec ani druhou kapelu v pořadí, tedy Scoop.

Do Kabinetu Múz tak přicházím až na Pulse. Vzhledem k tomu, že tahle severočesko-pražská formace s koncertováním celkem dost šetří, tak jsem rád, že je můžu zastihnout, navíc letos už podruhé. V dubnu jsme se totiž potkali v Café Na Půl cesty v Praze, čímž mi tak nějak samovolně vzniká nějaké to srovnání. A Pulse mě baví, má to energii, je to trochu old school a hlavně je tady nějaká zvláštní naléhavost, která tomu celému dodává tu potřebnou a správnou jiskru. Není to žádná rychlá řežba, ale intenzita je v tomhle případě skvělá. Pokud ale budu srovnávat s tím zmíněným setem na Půlce, tak tam si to sedlo nějak víc. Bude to určitě atmosférou a místem, kdy to prakticky tváří v tvář kapele na malém prostoru a se špinavým zvukem má trochu jinou polohu. Tím ale vůbec neříkám, že by to v rámci Pushteek festu bylo špatné. Zvuk je tady naprosto parádní a atmosféra velice příjemná, byť jsem slyšel i takové názory, že letos to bylo nějaké podivně statické a neživé. Ale jak už padlo, s předchozími ročníky nemůžu srovnávat a s Pulse jsem na první dobrou spokojen, což je fajn start.

I s Decultivate je to ve skrze sázka na jistotu, a i jejich set mě neskutečně baví. Několik minut chaosu, zběsilosti, ultimátního tlaku a profesionálních pohledů i postojů všech členů téhle formace. Ono je asi dost zvláštní říct v případě Decultivate, že na mě jejich hudba působí klidným dojmem, ale je to tak. Nebo možná spíš vyrovnanost je to správné slovo. Přes totální šílenost, když máš chvílemi chuť si rozbít hlavu o nejbližší zeď, je tam něco, co mě prostě dostává do stavu pohody a uvolněnosti. A celé to navíc působí samozřejmě a automaticky. Navíc z velké části nový set pak zase vyvažuje tu hranici neklidu a pohody. Možná si tady dovedu představit nějaké to běsnění a vzduch plný nohou a rukou, ale pokud to není, nevidím v tom nic, co by mi zásadně chybělo. Sype to neskutečně a já jsem spokojen. Určitě bych snesl i delší set, ale do toho nemám vůbec co mluvit.

V mezičase stihnu prohrábnout desky, prohodit nějakou to konverzaci, a hlavně musím nasát náladu místa. A upřímně taky musím říct, že už dopředu jsem počítal s vynecháním Frankie &The Deadbeats. Jejich pojetí amerického country mě sice při poslechu baví, ale naživo mě to nějak zásadně neláká, což bude dáno jistou škrobeností evokující bar U splašeného sedla ve westernovém městečku. Doma si ale určitě rád poslechnu. A tak koukám na hodiny a na chvíli mě zase jímá hrůza, že někdo za mě manipuluje s časem, poněvadž je všechno docela v rychlém sledu a utíká to.

Poslední kapelou, kterou tak dávám, jsou Hopes. Pro mě je to premiéra a zároveň nejdivnější ze tří setů večera. Má to energii, tah na branku, je to správně ukřičený, přesto se nějak nedokážu uvolnit a ani se moc nebavím. Nicméně Hopes rozjíždí solidní nářez, a dokonce vzniká kotel, v němž začne po chvilce bouřit. Je to svěží, a kope to zadku, ale ke mně to prostě ne a ne dojít. Zvukově naprosto v pořádku, ale nejspíš to bude ten projev, který mi moc nesedí a nedokážu v něm přečíst ani ironii, jestli tam nějaká měla být. Ale jak se říká sto lidí-sto chutí. Kotel bouří čím dál víc a Hopes si velkou část přítomných vodí za ruku, kam zrovna potřebují. Závěr večera před country setem tak končí výbuchem energie a já jen krčím rameny ve smyslu bylo to dobrý, ale…

Co ještě musím zmínit je fajn a přátelská atmosféra, kterou si fakt užívám při bloumání a přemýšlení nad tím, co si odnesu domů. Nakonec pak vyrážím do začínající noci se dvěma kazetama a úsměvem na tváři. Tohle totiž bylo moc fajn a jsem rád, že jsem toho byl součástí, ať už to byl slabší ročník nebo ne.