Ano, je to tak. Světla, kamera a akce. K tomu solidní humbuk a kolem nadšeně zdvižené palce a uznale pokyvující hlavy, možná dokonce přemítající nad tím, že tohle tady ještě nebylo. Vyvažování skepticismu a upadající argumentace někde na pomezí „to je ale blbost“ a „strašně dobrá věc“ s důrazem na první slovo. Víš, něco jako mně se to ani tak nelíbí, ale když ono je to prostě dobrý. Takový byl úplný konec února, kdy chrastění řetězů nabralo na síle a na svět byla vyvržena nová nahrávka od domácí hardcore punkové nebo jestli Ti to bude znít lépe, tak chain punkové pětice Scoop. Nese název Curb Justice, a kromě digitální podoby, kterou si můžeš sjet na bandcampu, je k dostání taky jako kazeta, která vznikla v režii Vřesové Studánky a Pushteeku. Pět nabroušených a rozskřípaně drzých skladeb je tu rozprostřeno do necelých deseti minut a dostane se Ti velice intenzivního zážitku. Nezbývá nic jiného než jít do toho prostě po hlavě a pěkně zhurta.

Musel jsem počkat. Teda, možná nemusel, ale chtěl, protože poslední únorový den se to prostě valilo ze všech stran a nešlo tomu uniknout. A asi toho bylo nějak moc, takže, i když jsem byl na tenhle nový počin dost zvědavý, musel na chvíli za dveře, kde na mě počkal. Až se to uklidní a rozleží. Bylo to jako rozhovor dvou postav, co se posledního února odpolko potkaly na ulici a zcela vážně bylo jejich tématem Curb Justice. Něco jako „Už si slyšel novou desku Scoop?“ „Tvl, už minimálně dvakrát“ „Sleduju je od začátku a jako dost dobrý.“ „Kámo, já je znám od první skladby a prostě jako raketa.“ „Hele, hele, vy řešíte nový Scoop, ten Mitura tam jako solidně zabíjí,“ přibíhá někdo další a přidává se do probíhajícího hovoru. „Co Mitura, ale Pawlak ze Spy, to je šleha, chápeš to jako česká kapela na featu s borcem ze Spy…“ „No nee asi, Tys nebyl na jejich prvním gigu?“ Zdvižené oboří a straight outta Scoop. Jasný jako facka. Podrž mi tady tu železnou tyč, možná konečně nastal její tyč, nosím ji s sebou už takovou dobu.

Dalo by se to asi i shrnout takovým tím jednoduchým provoláním do davu „to bylo zase keců!“. Co z toho? Deset minut, kterým předcházely přípravy jako na předávání hudebních cen grammy. Ta jízlivost nemůže jít stranou, je s tím spjatá a jestli ji chceš brát vážně nebo ne, to už je čistě na Tobě. Deset minut by se už snad hodilo i na jednostranný dvánactipalec, co by si doma mohl člověk dát někam do vitríny a čekat, až dojde nějaké hodnoty a Scoop třeba pojedou jako jeden z headlinerů na Outbreak. Kdy všichni budou die hard fanoušci, co mají ve skříni triko s prvním designem, co sice má fleky v podpaží, ale to je jenom důkaz toho, jak moc je tahle kapela dobrá. Doufám, že chápeš. Nemůžeš říkat, že ne, jinak by to nedávalo smysl. Jako dialog, co probíhá v mojí hlavě nad tématem goblinů, jejichž zapojení do hardcore punku mi asi zůstane záhadou. Scoop je horký zboží a Ty se chceš spálit.

Teď ale trochu vážně. Curb Justice je hodně povedená věc plná energie a zběsilosti, kdy není moc čas vnímat cokoli jiného. Je to Michajlov, kdo zpívá o tom, že prej ta doba je rychlá, tak ať to odsejpá, což tady platí ve všech směrech a ohledech. Už jsme asi tak nějak přijalx fakt krátkých demíček, ep a desek, kdy se stopáž natěsná do deseti nebo patnácti minut, což ve výsledku způsobí jen obrovský hlad po dalším materiálu, kterým bude zase několika minutová nahrávka. V případě Scoop ale hraje svoji nezastupitelnou roli právě už zmíněná intenzita. Curb Justice je divoký, drzý a neuroticky neklidný materiál, který odpálí nekontrolovatelně efektivní nálož, co způsobí všude chaos, a nakonec jen zapraská a zůstane Ti po ní pískání v uších. Možná taky nějaká ta modřina a nejspíš i urputné přesvědčení, že to chceš slyšet znovu. Nebo jinak, musíš to prostě slyšet znovu. Absolutní jízda, zacloumá s Tebou a naruší Ti rovnováhu. Syrově ostrý a skřípějící kytary, drtící bicí a kousavě neurvalý vokál. Jiskra, zážeh, oheň a dým. Echo, řetězy, goblini, energie, energie, intenzita a energie. Zvířecí výrazy a chuť určovat pravidla. Curb Justice proběhne tak rychle, že nestačíš ani nic moc říct, ale zvládneš se zamilovat, to zase jo. K tomu všemu, k té už tak velké drzosti ještě přidej ty dvě hostovačky aka Tomáš Mitura z Vole a Peter Pawlak ze Spy a máš fakt bombu. A třeba právě pecka Lidi jsou mrtví, goblini vítězí, zůstane v hlavě po prvním poslechu, a to zcela upřímně na hlase Tomáše Mitury moc neujíždím. Ta čeština tady ale Scoop sluší, a to fakt hodně. A celý album jiskří a probíjí, jak to je jen možný.

Je docela zvláštní sledovat vývoj některých kapel, a v případě Scoop to začíná mít docela zajímavý průběh. Zajímavou křivku, spirálu, kruh protínající několik volně položených bodů. Prostě to tak je a tahle formace do toho jde bezhlavě, a hlavně bez ostychu. Je v tom jistá chemie, ale abychom nezapomnělx na osten jízlivosti, tak si to prostě bude muset zkusit každý sám, aby se nestalo, že to všechno budou jen prázdné kecy. A je to tady fakt tak dobrý? Jestli se musíš ptát, tak nechápeš ten instant. Je to dobrý, jak moc hlasy dovolí a pustí. Předchází pověst o tom, jak strašně nadupaná záležitost tady chyběla. Jestli toužíš po pohlcující intenzitě, která s Tebou bude smýkat, po vyčištění hlavy a totálním uvolnění v rámci chaotického víření rytmů, tak Scoop. Scoop for life…