Tak jo, těch restů prostě nikdy není dost a asi jich nikdy ani dost nebude. Tohle je totiž další věc, kterou jsem před sebou hrnul až ostudně dlouho. Tak dlouho, že to vlastně ani pořádně nechápu. Abych to zasadil do kontextu, tak na konci srpna tu padla zmínka o polské emo/screamo/math-rock formaci Son Of Deni, která loni v květnu představila první dvě věci schované pod názvem Sunday Supper. Právě v srpnu k nim přihodila další track, a to konkrétně Leg Day. Už tou dobou jsem to v uších a mezi prsty převalovalo delší dobu. No a pak se v polovině září tahle parta vytasila s novým albem nazvaným Sporty a já na něj byl tak moc zvědavý, až jsem na něj prostě zapomněl. Nedává to smysl, jasně, jen se snažím nějak popsat podivné myšlenkové pochody. Ale zase zpátky k věci, Sporty můžeš aktuálně najít v digitální podobě s poslechem na bandcampu, ale taky jako kazetu, která nese podpisy Dying Dutch Records, No Funeral Records a BSDJ Records. Ale to není všechno, protože tenhle materiál najdeš i jako DS herní kartu do Nintenda a CD v designu Wii (Dying Dutchman Records), což je rozhodně dost originální pojetí fyzické kopie. Pokud je řeč o obsahu, tak se připrav na pět skladeb, co dají dohromady něco málo přes osmnáct minut a pořádně Ti rozproudí krev v žilách.

Polsko aktuálně docela chrlí jednu parádní emo věc za druhou, a i když Son Of Deni nejsou zdaleka jen emo záležitost, část jejich hudby je zde určitě ukotvená. Právě emo vyhrávky, které místy chytají až midwest zvuk, se tady prolínají s math-rockovou hravostí a přesností. Přidej si k tomu neskutečný ječák, z něhož chvílemi vážně mrazí nebo lehounce hardcorové ozvěny a dostaví se výsledek, nad kterým budeš zpočátku možná jen nechápavě kroutit hlavou, později pak spokojeně přikyvovat a podupávat si nohou do rytmu. Je to ve výsledku docela zvláštní počin, který se neustále přelévá a pulzuje a mění tvar. Když už si říkáš, že víš, co asi tak můžeš čekat, tak přijde zlom a z poklidného matematického emíčka se stane screamo bouře, která Ti udělá díru do uší. Melodické party jsou vystřídaný zvláštně přitažlivou kakofonií, kdy se všechno hroutí do sebe. A následně dojde i na zasněné, skoro post-rockové melodie. Je to naléhavé, intenzivní, ale i rozeznělé, hravé a potemnělé. Všechno dohromady nebo po jednotlivých částech. Navazuje to na sebe, ale ne vždycky plynule, což přidává Sporty na roztěkanosti s rozervanosti. A mě to strašně baví. Je v tom ukrytá silná energie, která Tě nutí poslouchat dál, protože nevíš, co ještě bude všechno následovat, čím Tě formace překvapí.

Mám rád, když si konkrétní hudbu můžu spojit s konkrétním místem a pocitem. Ne vždycky to je tak moc fajn, ale to už by byl zase jiný příběh. Sporty si ale ke konkrétními místu, a dokonce času s chutí přiradím, protože potulovat se zasněženým lesem v podivném oparu a přemýšlet nad spoustou věcí, které bych asi nejradši pustil z hlavy, je docela fajn. A Son Of Deni tomu tehdy dodali tu správnou atmosféru, která udržovala napětí a místy polevovala, aby se z toho člověk nezbláznil, ačkoliv by to bylo možná jedno z možných východisek. Tahle partička Ti prostě nabídne možná na první pohled nesourodou směs, ale jakmile to poslechneš, tak do sebe všechno zapadne, všechno se protne v jednom bodě, odkud zase můžeš nechat rozběhnout další nitky kamsi do dáli. Dalo by se říct, že to je poměrně náladová záležitost, která ne pokaždé zahraje na tu správnou strunu, ale právě tím je ještě zajímavější. Střet nálad a jejich nestálost nebo neukotvenost, kdy rozhodují detaily a maličkosti. A možná i tímhle je tahle nahrávka opravdová a skutečná. Všichni ví, že občas zvládnou během chvíle vystřídat nejrůznější stavy mysli a Son Of Deni k tomu připravili opravdu parádní soundtrack.

A protože jsem tady s poslechem tak dlouho otálel, vznikl už i nový materiál, konkrétně na začátku letošního února a jedná se o trojsplit, kde kromě Son Of Deni najdeš taky kolumbijskou formaci Kidchen a kanadskou kapelu Burial Etiquette. Nahrávka nese název Kaleidoscope Split, a kromě digitální verze ji najdeš taky jako kazetu, kterou si vzalx na starosti v BSDJ Records, Gizzmoix Records a Self Versed Records. Son Of Deni jdou s trackem Knock Knock více do jazz-math poloh a nutno podotknout, že v kombinaci s emíčkem a screamem jim to vážně sluší. Zajímavostí na závěr je pak fakt, že se mělo původně jednat o split čtyř kapel, ale Fiesta Bizarra se nakonec na nahrávce neobjevila, a to s ohledem na obvinění ze sexuálního zneužívání. Jo a kdo by se ptal, proč se v případě Son of Deni nezpívá polsky, tak kapla je původem z Běloruska a aktuálně usídlená ve Varšavě. Rozhodně si na tohle najdi čas, protože to stojí za pozornost.