Když už jsme u těch návratů v čase, tak si tady střihnu ještě jeden, taky poměrně velký. Ani nevím, jak dlouho jsem měl v plánu si tuhle věc poslechnout, a jak dlouho jsem ji odkládal, až nakonec kdesi zapadla a bylo potřeba ji vytáhnout z myšlenkové tmy. Došlo k tomu se solidním zpožděním, ale i na tomhle místě použiju okřídlené „lepší pozdě nežli později“. Pokud mě paměť neklame, tak v digitální podobě byla tahle deska na světe už někdy v průběhu loňské zimy/začátku jara. Fyzické podoby se dočkala přeci jen o něco později, a to na začátku června. Řeč tady je o nahrávce s názvem Rise Of The Underdog od britské oi!/street punk (nebo taky antiracist working class Oi! streetpunk) formace Fatal Blow. V digitálu si tuhle pecku můžeš dopřát na bandcampu a pokud toužíš po fyzické kopii, tak je k dostání jako kompaktní disk a vinyl, obojí v režii Mad Butcher Records. Co se následně týká obsahu, tak dostaneš na stříbrném podnose dvanáct melodických, ostrých a energických válů, co dají dohromady něco málo přes půl hodinku. Jo a výraz „ostrý“ tady ber fakt vážně, jelikož tohle je Sharp As A Razor.

Fatal Blow jsem si docela zamiloval po jejich loňském koncertu na Sedmičce, kam jsem se po poslechu několika jejich věcí s chutí vydal. A bylo to naprosto parádní, nechybělo tomu snad nic. Úplně na mě tehdy padla zvláštní pospolitá atmosféra, kdy zase trochu ožil onen donekonečna mrzačený výraz „United“ a všechno dávalo smysl. Z kapely směrem ven proudila strašně pozitivní energie a nějak mi to prostě připomnělo „dřívější časy“. Možná to všechno bylo dokonce oživení skladby 100 Club od mých oblíbenců Apologies, I Have None. This night was what we’d all been waiting for. Impatient hearts beat fast, a symphony of emotion and electricity. Po tomhle pražském setu jsem se nechal chvíli unášet na vlnách britského oi! punku, abych následně zjistil, že je venku nová deska a chtěl si ji poslechnout, protože mě to sakra bavilo. Jen to nějakou dobu skončilo u toho „chtěl“. Ale přeci jen k tomu došlo a bylo to parádní.

Rise Of The Underdog je pro mě naprostá oi!/street punková klasika, kde nechybí snad nic, co je s tím spojené. Jenže, i tisíckrát ohrané klišé funguje v případě Fatal Blow naprosto dokonale. Připrav se proto na melodické a ostré skladby, na chorály, silné refrény, jasný názor, témata, co znáš a pořád baví, na plivanec do tváře všem náckům a kreténům. Připrav se na třídní boj a dělnický odpor, na hmatatelnou lásku k autoritám, zejména k policii, na zdvižené pěsti, zběsilé podupávání nohou nebo na pogo. Toho všeho se Ti tady dostane měrou více než vrchovatou. A mě to neskutečně dostává, protože takhle nějak si představuju pouliční punkrock, špinavý, do jisté míry syrový, drzý, opravdový, načichlý přístavní hospodou. Právě autentičnost (a tohle slovo bytostně nesnáším) je to, co Fatal Blow umí naprosto perfektně prodat. V případě téhle trojice fakt cítíš, že to nejsou jenom prázdný slova a fráze, že tohle je jejich život. Že to je skutečný a cítíš i veškerý zápal, co v tom je. Jsou v tom i příběhy, podané s jistou jednoduchostí, ale zároveň to má svoji hloubku. A i když to může mnohokrát znít jako klišé nebo to dokonce klišé může doopravdy být, tak Fatal Blow to přetaví do pozitivního vyznění. Stručně se dá říct, že Rise Of The Underdog nepřináší nic nového, ale je to zatraceně dobrá pocty stylu, je to zatraceně poctivý a zatraceně povedený. Věřím tady téhle trojici všechno do posledního slova, a v tom je neskutečná síla.

Fatal Blow jedou na silných melodiích, které Ti poměrně snadno „vtlučou“ do hlavy. Takže je dost pravděpodobné, že si po poslechu jejich posledního počinu budeš bezděčně pobrukovat nějakou melodii nebo prozpěvovat refrén, případně jinou část skladby. Rozhodně to není nahodilý stav a bude se opakovat, tomu můžeš věřit. Co se mi na Rise Of The Underdog taky líbí, je samotné rozložení desky a její obsah, tedy solidní porce dvanácti pecek, i celková stopáž. Ta je přesně trefená do bodu, kdy něco navíc už by mohlo být trochu kontraproduktivní, ale pokud by toho bylo míň, něco by zase chybělo. Takhle chceš víc a postupem času dojdeš nasycení, všechno si sedne, dopadne a usadí se v hlavě, aby Tě to donutilo po tomhle albu zase brzy sáhnout. Neohraje se to, to je další fakt, který ne vždycky a všude platí. Tahle trojice to totiž poskládala dohromady tak dobře, že se toho nejde přejíst. Můžeš proto s ledovým klidem tuhle desku poslouchat do případného zmagoření, k němuž ale nejspíš ani nedojde. Ostatně, nemůžu si pomoct, ale Rise Of The Underdog disponuje silným magnetismem. Je tu něco strašně přitažlivého o čem si myslíš, že víš, co to je, ale ve výsledku to nezvládneš popsat. Něco jasně nejasného, co však funguje na výbornou a dělá z poslechu nevšedně všední zážitek. Takže, už není potřeba na nic dalšího čekat a můžeš do toho s pořádným rozběhem pustit. Bude to moc dobrý, to si pamatuj.