Vlastně je fajn si občas dopřát něco, co je mimo můj řekněme standardní záběr. A abych mluvil na rovinu, tak se některým věcem celkem cíleně vyhýbám nebo se je pouze snažím přejít. No, a tu a tam se stane, že mi jednoduše unikne něco, co se napasovalo do takového okruhu, jemuž jsem se snažil uniknout. Jedním z takových případů je aktuální stoner lavina, kdy ve mně slova jako Acid, Toad nebo samotný Stoner vyvolávají mírný třas rukou s hlubším povzdechem. Někdy se i částečně nechám zlákat, abych se přesvědčil, jestli náhodou nenarazím na cokoliv zajímavého, ale děje se to spíše výjimečně. Oklikou se dostávám k tomu, proč mi formace Toad Planet hudebně unikala, ačkoliv jsem její existenci zaznamenal. Na začátku prosince představila tahle formace svůj track s názvem Ještěrky, který jsem si nějakou dobu sunul před sebou, než na něj konečně došlo. No a sepnulo to vlastně parádně, jelikož jsem se k němu musel opakovaně vracet a hledat v něm tu zvláštní přitažlivost, která všechno dává do pohybu. Ještěrky si můžeš aktuálně poslechnout třeba na bandcampu a čeká Tě v tomhle případě čtyřminutový průlet barvami, jenž Ti bude rezonovat v hlavě. K Ještěrkám pak ve druhé polovině února přibyla nová skladba Unese Tě řeka, kterou si můžeš poslechnout na YT a připravit se tu bude třeba na trochu naléhavou, ale i hravou záležitost, která Tě omámí. Jo a jedná se tady o druhý a třetí single z chystaného alba, to jen tak na okraj.

Zjištění, že Toad Planet vlastně vůbec nejsou stoner rockovou masírkou (jak jsem ze zaznamenaných vizuálů a podle názvu usuzoval) plnou bobtnajících riffů a zohýbaných sólíček, bylo více než příjemné. Že tady skutečně spíš sedí to, co o sobě kapela sama uvádí, tedy psychedelic a art rock s fúzi hip hopu, funku a noisu. Na první dobrou to sice nebylo, ale čím víc jsem se k Ještěrkám vracel, tím víc jsem se v nich nakonec i ztrácel. Popravdě řečeno, není ani potřeba olizovat žábu, abych se mohl proletět a utlumit svět venku. Ješterky přináší uvolnění a pohodu, pohoupou Tě ve vyhřáté náruči, z níž se Ti nebude chtít vstávat. Pozvolný začátek si Tě nejdřív připraví a následně Tě omotají barevné nitky a zavinou Tě do stavu absolutní pohody. Hypnotické klávesy, bručící basa, jemné vybrnkávání, pološeptající vokál, to všechno tady funguje ve skvělé symbióze a snadno se v tom utopíš. Napadá mě u toho myšlenka na lounge music, což by možná i mohlo znít lacině, podobně jako výtahový ambient, ale v tomhle konkrétním případě jde právě o relax a pohodu, kdy na pár chvil přestaneš všechno řešit, stiskneš vypínač hluku, chaosu a stressu. Zesílíš kontrast, ztlumíš jas a necháš balancovat barvy. K tomu se nejlépe zachumlat do deky a zavřít oči nebo se dívat na svítící město, jak odplouvá do hloubi noci a mění se pozvolna v jeden velký flek. Urban music, co koordinuje a vyvažuje pohyb v městské džungli. A to je něco, co prostě chceš.

Baví mě tady ta divná jemnost a zahloubanost nad něčím, co dost možná po chvíli zapomeneš. Hra šera a světla tomu pak dodává tu zvláštní atmosféru, kdy stíny tančí v záhybech světla a vzduch se jenom lehounce třepotá. Jediná věc, co mi v některých pasážích úplně nesedí je jistá afektovanost projevu, snad ve snaze evokovat únavu a polospánek. Ve výsledku to ale není nic zásadního a Ještěrky se tak mohou v klidu rozlézt po mlhovinách a bezcílně se toulat prostorem, než narazí na místo, kde jim nebude vadit na chvíli spočinout.

Unese Tě řeka je víc naléhavou a neklidnou záležitostí, která funguje spíš jako jakási prapodivná mantra. Je to něco, co si nejspíš bude šeptat místní šílenec, kterého potkáváš, jak bloudí po okolí a neustále vypadá, že je duchem kdesi mimo. Jakmile se ale zaposloucháš, tak zjistíš, že tomu všemu rozumíš, a tak mimo to nakonec taky nebude. Jisté výbuchy hysterie, která ale zůstáváme dlouho utlumena pak gradují v poslední části skladby, kdy přichází na řadu skoro sonický třesk a všechno vystavěné se pod tíhou křiku a kláves bortí, aby pak mohlo zase nastat ticho, z něhož všechno vzniká. Ani tohle sice nebylo na první poslech, ale i tady funguje chemie, která Tě nakonec vtáhne a nebude už chtít pustit. A i tady se mi líbí jazyk, který tak nějak klouže po hranici zvukomalebnosti a neuspořádanosti, což jde nakonec k sobě velice dobře. Takže, jestli budeš olizovat žábu nebo ne, to je na Tobě, ale parádní hudební zážitek Tě čeká zcela určitě.

A pokud by Ti to bylo málo, tak si můžeš dát i úplně první single s názvem Šest stop pod zem, který kapela představila v říjnu, a který Tě taky v klidu nenechá a nabídnou pořádnou kytarovou nálož s prapodivně se kroutící náladou. Docela snadno se Ti dostane pod kůži a do hlavy samozřejmě taky.