Zase ta stejná situace, která mě zároveň strašně baví, a zároveň mi svým způsobem drásá nervy. Na jednu stranu je člověk rád, že občas najde něco, k čemu se musí lehce prokousat, a kde musí snést nějaké to tajemno, na stranu druhou ho ty stejné věci značně vytáčí. Pro mě osobně to ale má svoje jasné kouzlo a vracím se tím dob, kdy jsem tehdy ještě na myspace nebo později na last.fm hledal ty nejdivnější věci a nejzapadlejší věci. Ono, to možná nakonec nebude v tomhle případě tak horký, ale o tom se teprve přesvědčíme. Aktuálně není informací mnoho, takže si musíš vystačit s tím, co je. O čem se tady píše tentokrát? O texaské old school straight edge hardcore formaci s názvem It’s The Limit, která na začátku ledna vydala svoji debutovou věc pojmenovanou jasně a stručně It’s The Demo. Najít tuhle novou věc můžeš v digitální podobě s poslechem tradičně na bandcampu (netradičně ne na kapelním), a taky jako kazetu, která vzniká v režii Fortress records. A aby to bylo správně tajemný, tak obsahem je tady pět krátkých songů, co dohromady dají kousek přes tři minuty, ale hezky Tě nakopnou. Zvuk jako z devadesátek nebo maximálně z přelomu milénia, pořádný zápal, hrubost, nabroušenost a nekompromisní chraplák k tomu. To je tak nějak Demo ve zkratce. Stopáží powerviolence, srdcem a duší pěkně ostrý hardcore, který Tě roztočí v kole, tedy v moshi. Ani jedna skladba přes minutu, ale zase nečekej žádnou zběsilou řežbu. Tohle prostě jede bez velkých keců dál a je jedno, jak moc tomu budeš vzdorovat. Nějaký limit tady zřejmě bude, ale nedělal bych si moc velké naděje, že by ho kdo objevil. Nebo by se spíš hodilo říct, kdo ho dosáhne. Na téhle nahrávce mě baví její jistá bezprostřednost a neohrabanost v pozitivním smyslu slova. Jestli nevíš, jak můžeš vypadat pozitivní neohrabanost, tak si pusť tohle Demo a hned bude vše vysvětleno. Ono vlastně než se stihneš jakkoliv rozkoukat nebo zachytit začátek, tak je konec a Ty si mneš prsty s otázkou, co se vůbec stalo. Víš ale moc dobře, že to bylo dobrý a chceš to zažít znovu, hned několikrát. Prudká jízda z kopce dolů, kdy Ti jen krátce hučí v uších a když zastavíš nechápeš, jak rychlý to všechno bylo. Jediný, co chceš je opět zažít ten fajn pocit, kdy se kolem Tebe všechno míhá a čas jako kdyby nedával ani trochu smysl. Tři minuty dravýho, ale špinavě znějícího hardcoru, co Tě roztočí na místě a zmizí rychleji než pára nad hrncem. Zůstane pocit neurčitosti a touha zachytiti aspoň něco málo, cokoliv, co nebude jen zvířený prach. Informací je sice opravdu celkem málo, ale na tom nesejde. Buď se objeví nebo ne, hlavu bych s tím aktuálně nelámal. Najdi si proto svoje tři minuty a nech se vtáhnout, nech všechno setrvačností běžet. Nakonec i ten bude vypadat dost možná jinak, ale síla hardcoru jako vždycky zůstane.