V hardcorovém rytmu budeme ještě pokračovat, akorát poněkud zpomalíme a víc utáhneme šrouby. Tohle je částečně novinka a částečně možná už skoro ohlédnutí se zpět. Rozhodně je to ale pecka, kterou není dobré minout. A protože jsme se dlouho nebylx podívat v Texasu, tak je třeba to urychleně napravit. Právě v Texasu, konkrétně pak ve městě Fort Worth, sídlí totiž straight edge hardcore těleso s názvem Spit My Rage. Tahle formace se už na konci července vytasila se svojí prvotinou Demo ‚23. Debutovou nahrávku můžeš najít v digitální podobě s poslechem na bandcampu a jako kazetu s podpisem Coreruption Records. Čtyři skladby tu dají dohromady něco málo přes osm minut a vezmou Tě do pěkně tvrdého objetí. Na začátku listopadu pak Spit My Rage přidali ještě počin s názvem Demo 2, který stejně jako v prvním případě nalezneš ve formě digitálu, ale taky ve verzi kazety, která vznikla v režii Coreruption records a Armagedon records. V tomhle případě se Ti dostane tří hutných a nabroušených pecek se stopáží pět a půl minuty a solidním tlakem. Připrav lokty a zkontroluj podrážky bot, bude to potřeba.

Spit My Rage drtí slušnou lopatu, těžkotonážní a možná trochu i humpolácké tvrdé jádro, nicméně v tom nejlepším smyslu slova. Debutový počin Demo 23 je ukovaný dost za syrova, ale i tak Tě pevně sevře, aby nebylo pochyb o tom, jakou silou disponuje. Je to špinavá a nasraná věc, co smrdí devadesátkovým zvukem, takže si celkem snadno vzpomeneš na starý dobrý hc legendy. Zároveň to má ale i současně moderní ksicht s lehounkou příchutí metalcoru, jenž tomu dodává tu správnou jiskru a drive s tahem na branku. Pomalu a přísně to tady šlape stejně dobře jako rychle a víc rozervaně. Navíc mi přijde, že tohle Demo perfektně graduje a ze stavu, kdy si říkáš, že to vlastně není vůbec špatný se najednou ocitneš na konci s postojem připraveným k moshi a konstatováním, že to je zatraceně dobrý. Drtivou energii tu ber skoro jako samozřejmost, protože bez ní by to snad ani nebylo ono. Demo 2 je pak o něco živelnější, divočejší, ostřejší, svěžejší a dost možná i víc energický. Dva krátký vály a jeden o něco delší, přímočará a rozevlátější záležitost, co víc tlačí na pilu a dá Ti asi i víc do těla. Přidej si k tomu malinko punkové nespoutanosti, která když se smísí s hardcorovým základem, tak se dostaví mohutná reakce a Ty si s největší pravděpodobností jednoduše sedneš na prdel. Zásadním nedostatkem druhé nahrávky je tak pouze její délka, která by snesla o dost delší stopáž. Takhle akorát zůstaneš v nažhaveném módu a když skončí poslední skladba nebudeš vědět, co se sebou.

Tahle parta z Texasu do toho rozhodně umí šlápnout, a i když to u mě nebylo úplně jasně na první dobrou, tak si mě nakonec získala. Na debutové věci mě baví to, jak moc neopracovaná a špinavá je. A taky už zmíněná gradace, která Ti rozproudí krev v žilách. Zároveň je to ale ten klasický hardcore, co Tě nakopne, když to potřebuješ, a ještě zní malinko old schoolově, takže i v tomhle ohledu jdou všechny plusové body do Texasu. Druhá nahrávka mě pak dostala svojí výbušností a přímočarostí.  Tím, jak svěže zní a jak jde hned od začátku do plných, bez jakýchkoliv rozpaků. Sice se poněkud vytratil onen old schoolový nádech, ale na druhou stranu to chytlo ostřejší směr, co s Tebou bez problému zvládne vymést podlahu. Jednotlivé elementy syrovosti a těžkotonážnosti však přeci jen zůstaly. A musím taky říct, že jsem celkem dost zvědav, s čím tahle straight edge parta přijde příště, jelikož posun, když tomu budeme říkat zrovna takhle, mezi červencem a listopadem, je parádní. Oba dva počiny ale mají rozhodně hodně, co nabídnout a nechat je bez povšimnutí, to by byla vážně škoda. Takže, jen víc a víc tohohle poctivýho hardcoru a bude to dobrý. Dej si na chvíli od všeho pauzu a vrhni se na tuhle hardcorovou nadílku, která Ti klid fakt nedopřeje.