Podzim je nejlepší post-rockové období v roce. Ne, že bych jindy post-rock neposlouchal, ale podzim je k tomu prostě jako stvořený. I když musím říct, že v tomhle případě mi asociace utíkají spíše k jarním dešťům a probouzení se po zimním spánku. Nakonec to možná není vůbec od věci, protože to tady bude lehce průřezové, byť nejspíš ve výsledku jen skrze podzim a zimu. Ona ani zima není k poslechu post-rockových věcí špatná, jen by to chtělo trochu jiný pohled z okna. Ale o to ani tak nejde. Jde o něco trochu jiného a tím je oznámení vydání nové desky bristké (nebo přesněji řečeno skotské) post-rockové kapely A Sudden Burst Of Colour. Čímž se dostáváme k tomu průřezu. Vznik nové desky byl ohlášen v listopadu, ale samotný materiál by se měl dočkat releasu v lednu příštího roku. Ponese název Galvanize, zde s odkazem na město Motherwell, odkud kapela pochází a k dispozici bude kromě digitální verze taky jako vinyl a kompaktní disk. Právě vinylová varianta by měla být hotova až někdy na začátku března, což sice ještě pořád není to jaro, ale už se to k němu přeci jen blíží. A navíc, vzhledem ke zběsilému počasí poslední doby se klidně můžeme dočkat nějakého toho překvapení. Galvanize by mělo nabídnout sedm tracků a aktuálně si můžeš vychutnat už dva z nich, a to zcela podle očekávání na kapelním bandcampu. Tak to jdi omrknout.

Je to celkem i povedená souhra, protože to není tak dlouho, co jsem zkoumal, jestli je tahle trojice ještě stále aktivní. První seznámení proběhlo skoro před deseti lety, kdy mi učaroval single Yume, který jsem poslouchal ve smyčce pořád dokola. A taky předtím vydané EP s názvem Reborn. A i když A Sudden Burst Of Colour vydali prakticky každý rok něco, tak já si bohatě vystačil se prvními nahrávkami. On to byl tak nějak i důvod, proč pak tahle parta u mě zmizela kamsi do ústraní. Novější nahrávky mě ve srovnání s Yume a Reborn tak úplně nebavily. Nebyly špatné, to vůbec, ale právě to srovnání tu sehrálo velkou roli. Nicméně jsem tedy celkem dlouho aktivity A Sudden Burst of Colour nesledoval, až jsem se nedávno rozhodl podívat, jak se věci mají a jestli třeba náhodou není na cestě nebo už na světe nějaká novinka. A jak už padlo, jestli je tohle trio ještě pořád aktivní. Podobných projektů totiž jednu dobu bylo na britské post-rockové/math-rockové scéna celkem i dost. Takových, co nahrály EP nebo několik singlů nebo třeba i jeden single a pak se po nich slehla zem. Za všechny můžeme jmenovat třeba Stop All The Clocks, Apparatus of Sleep nebo i Dead Red Sun. V tomhle případě to vypadalo jinak, a právě probíhající podzim pak odkryl skvělou zprávu o chystané desce.

Aktuálně si můžeš dopřát dvě ochutnávky, a to konkrétně skladby Vertigo Season a The North Orchard. První jmenovaná je plná příjemných, snových až hypnotických melodií, které rotují kolem Tvojí hlavy se zcela jasným úmyslem Ti ji zamotat. Je to nádherná věc evokující studený večer někde na útesech, kde se honí mraky, do toho tu a tam zasvítí slunce nebo zaprší. Horizont se otevře a Ty můžeš koukal do nekonečna a možná ještě dál. Za zády přitom cítíš neodbytná světla města a víš, že se Ti nechce vracet, protože je lepší koupat se ve tmě, než ve světlech rozpitých po budovách a chodnících. I to má ale svoje určitě kouzlo, když se lampy vpíjí do asfaltu pod sebou a šum všeho pohybu sílí a zase utichá, jak rychle se svět otáčí. Nebo jak pomalu.

Druhá věc s názvem The North Orchard je víc zasněná, víc atmosférická, víc jemná a křehká. Je to příjemné pohlazení a vysvobození od veškerého ruchu a stresu. Od prvních tónů Tě pomalu prostupuje klid a pohoda, až Tě nakonec beze zbytku zaplní. Zavřené oči, stav klidně i na pomezí spánku a neobyčejný relax. Jako kdyby v jednu chvíli všechno zmizelo, jako kdyby měl člověk v ruce ovladač a mohl svět a dění kolem sebe nějakým způsobem řídit. Ztlumit jas a zvuky, vytáhnout barvy, přepnout na podzimní režim. Pak nedělat nic a jen se nechat houpat, unášet do neznáma, do daleka, kam jen bude chtít. Vrátit se potom můžeš taky čistě podle sebe. The North Orchard je prostě post-rocková nádhera, která pohltí a zabalí to nejjemnějšího závoje.

Takže, kdo to ještě neudělal, ať si někde poznačí šestadvacátý leden, kdy by mělo být na světe celé album. Vypadá to totiž hodně hodně dobře. Tohle je post-rock jak má být.