Tak a v nějakém tom instrumentálním módu budeme ještě pokračovat. Jen se vrátíme na začátek letošního roku, konkrétně pak do druhé poloviny ledna. Musím říct, že něco takového mi vždycky udělá radost, když na to narazím. Takže, i když je to v tomhle případě trochu se zpožděním, tak to rozhodně stojí za to a jsem rád, že jsem se k tomu dostal. Řeč tady je o kanadské dvojici s názvem Cake Function, která právě v lednu vydala svoji novou nahrávku pojmenovanou Form Over. Venku je tenhle materiál pouze v digitální podobě a poslech si můžeš bez problému hodit na bandcampu. Obsah tu pak tvoří sedm příjemných a pohodových tracků, které dají dohromady něco přes jednadvacet minut a zamotají Ti hlavu tak moc, až se Ti svět otočí naruby. A věř tomu, že to nejspíš nebude moc stíhat a pobírat, o co tady běží.

V jednoduchosti je krása a přesně tohle pro dvojici z Montrealu platí bez jakýchkoliv dalších vytáček. Kytara a bicí a nekonečný proud všemožně i nemožně pokroucených melodií. Líbí se mi tyhle prapodivně zamotané věci a mám pro ně jakousi zvláštní slabost. Zároveň se mi ale musí trefit nejen do noty, ale i do nálady. I tohle se v případě Cafe Function povedlo náramně. Celé je to vlastně jako rozhovor o životě, o vážných i nevážných tématech. Tu a tam se někdo víc rozohní nebo naštve, jindy zase přijde ke slovu melancholie nebo smutek. Po většinu času je to ale jen takové to plkání, které se příjemné poslouchá a nemusí z něj vůbec nic vyplynout. Zároveň to ale není nikterak prázdné a nudné. Je to jako všechny ty řeči, které jsou kořením života a které můžeš poslouchat pořád a pořád. A právě taková obyčejnost dělá z Form Over nakonec dost neobyčejnou záležitost.

Na první dobrou i u Cake Function slyším známé podkresy a nějak se vracím k tomu, co už jsem dlouho neslyšel. Jako první mě napadají britští He Was Eaten By Owls nebo Fauntleroy. Tady hlavně těmi polámanými rytmy a jakousi neuchopitelností a neukotveností. Přidávají se k tomu třeba Chyioda Ku nebo Microvomit, v tomhle případě hravostí, neposedností a naprostou nezařaditelností. Osobně mě to pak vrací třeba i k The Continuous Battle of Order, Dead Red Sun nebo Cheap Jazz. To už ale jen po střípkách a fragmentech podivnosti. Výsledek je tady opravdu povedený. I kdyby se člověk snažil sebevíc, tak mu toho moc nepodaří zachytit. Tenhle materiál je neustále v pohybu, vlní se, kroutí, protéká mezi prsty, dostane se i do nejmenší štěrbiny. Bude Tě omotávat, ale ve vteřině, kdy se oženeš, tak zase kamsi zmizí. Bude Tě lechtat, hrát si s Tebou, bude blízko, a přitom strašně daleko. Budeš mít možná pocit, že už blouzníš, že se Ti to všechno jenom zdá. A dost možná to nebude vůbec dávat jakýkoliv smysl. Přesto nebudeš moct přestat a půjdeš dál a dál, až nakonec nejspíš ztratíš hlavu.

Cake Function přináší ve Form Over nádherně odpočinkový materiál, který si Tě získá upřímností a už zmíněnou jednoduchostí, která ale vlastně tak jednoduchá vůbec není. Při poslechu se dostaví uvolnění, odpočinek, pnutí i chvění. Je to něco, co Ti vykouzlí úsměv na tváří a navodí klid a pohodu. Form Over je Tvůj parťák, když potřebuješ trochu vypnout a uletět. Když potřebuješ nebo chceš upustit páru a nechat svoje myšlenky jen vířit a pak odplout. Prostě jen stačí zavřít oči a naslouchat tomu, co se Ti snaží kytara a bicí sdělit. Můžeš do toho vstoupit, můžeš počítat, můžeš se třeba jenom nechat unášet. Nakonec tady těch dvacet minut uteče tak příjemně a rychle, že se bude podivovat nad tím, co se stalo. Kam zmizel čas a kde ho budeš chtít hledat. Jestli teda vůbec. I když ono to všechno bude stejně na dosah ruky. Jen na to nikdy nedosáhneš nebo maximálně konečky prstů. No, a i v tom je ta krása. Prchavá a nestálá.

Takže, jestli se chceš zamotat, a to tak, že hodně, tak Cafe Function jsou tady pro Tebe. A jestli se motat a kroutit nechceš, tak to pusť a uvidíš, že po chvíli chtít budeš. Určitě je to ale totálně na pohodu a funguje to jako terapie proti všemu shonu a stresu a celkově světu, který Ti někdy až výhružně kouká do očí a čeká Tvoji reakci. Pak je nejlepší to nechat být…