Abych řekl pravdu, tak začínám být celkem alergický na slovo legenda a výraz kultovní. Zdá se mi, že oba pojmy dost často nadužíváme a tím se lehce vytrácí jejich význam. A vlastně si toho slovy legenda a kult zvládneme spoustu omluvit. Tím, že se navíc ztrácí význam těchto slov, pak někdy koukáme na určitě věci jaksi pokřiveně. Přitom tu jistě legendy jsou, jen bychom jim možná neměli propůjčovat tak zásadní vliv. I když by někdo mohli asi i v klidu namítnout, že bez toho vlivu by se zase nedalo mluvit o něčem jako legenda a kult. No, a právě oba významy lze najít v souvislosti s tuzemskou anarchopunkovou kapelou Voice of Anarcho-Pacifism.

Na tohle jméno jsem kdysi dávno celkem pravidelně narážel. Nikdy jsem se ale nedostal k poslechu a vzpomínám si taky na to, že jsem tehdy dost bojoval právě s tím, že se jedná o anarchopunk. Celý zájem a spojení s tímhle označením pak nakonec sebrala jiná tuzemská formace, a to konkrétně Spots. Voice of Anarcho-Pacifism tak zůstali neurčitým bodem, který pro mě osobně nic moc nepředstavoval.

To se nakonec změnilo po dlouhé době, kdy tohle jméno dostalo zcela nové obrysy, a nakonec i tvar. Stejně jako v případě dalších věcí, na něž jsem v průběhu času narazil a nechal je bez bližšího zkoumání plynout, to prostě chtělo čas, abych se v tom mohl pohrabat. Těžko polemizovat nad tím, jestli by se mi kdysi dávno hudba V.A.P. líbila. Sám za sebe si myslím, že by to nejspíš moc dobře nedopadlo. Ale i to je pouze čistá domněnka. Jsem tedy ve výsledku rád, že nějaký bližší kontakt s Voice of Anarcho-Pacifism nakonec proběhl, i když s velkým zpožděním. A jestli to bude třeba i tím, že jsem si na legendy nikdy moc nepotrpěl nebo v tom budou svoji roli hrát i jiné důvody, to už je jen drobnost.

Tak jako tak jsem ale zvolil opačnou cestu seznámení. Na začátku února totiž vyšla pod hlavičkou Knockout Records nahrávka Křič/Láska, která je k dispozici v podobě sedmipalce, a také jako digitál. Jsou na ní k nalezení oba jmenované songy. Ty byly nahrané v letech 1998 a 2002 ve studiu Professional Sounds a konkrétně na tracku Láska se podílel Mark Pickstone, klávesista legendárních Conflict a Schwartzeneggar, který s kapelou úzce spolupracoval.  A skrze tuhle nahrávku pak vedla cesta i ke společnému albu s Thalidomide. Najednou tak bylo mystérium s názvem Voice of Anarcho-Pacisifism odkryto.         

Punk s charakteristickým zvukem kláves mám stejně jako samotný termín anarchopunk spjatý se Spots, kdy se v tomhle ohledu neubráním jakémusi srovnání. Není to ale vlastně vůbec na škodu a není to ani srovnání v pravém smyslu slova. V.A.P. přes sebou hrnuli hutný punkrock s pořádným chraplákem doplněný o silně angažované a jasnými postoji vymezené texty. Možná v nich je ta největší síla, kterou může tohle uskupení i nadále ovlivňovat svoje posluchače, ať už ty řekněme původní nebo případné nové. Texty, nad kterými se člověk musí kolikrát opravdu zamyslet a které může v jistých ohledech brát za stále aktuální. Křič i Láska nejsou výjimkou a představují skladby, kde názorová rovina hraje tu hlavní roli.

První zmiňovaná má formu zvláštního, naléhavého a robustního vyprávění, které na několika místech dostává až poetický nádech. Zároveň nechybí ona už zmíněná angažovanost, k níž se tu přidává i prapodivná monumentálnost. Je to vlastně něco mezi zakázanou básní a horlivým kázáním, které ale nemá za úkol vymýt Ti mozek. Láska je pak více melodickým a řekl bych i více ostrým počinem, který tepe do živého a nehodlá si brát servítky. Jasné sdělení a nabroušený hudební podkres fungují více než dobře. A ani zde není nouze o lyrické obraty, které by se asi i daly nazvat romantickými, jakkoliv to nemusí tak úplně jít dohromady. Proč ale nakonec ne, že jo.

Chápu, že pro někoho může být tohle srdeční záležitost a nemůže se tomu nikdo divit, stejně jako se nikdo nemůže divit tomu, pokud to někdo jiný bude mít opačně. Rozhodně je ale dobře, že něco takového spatřilo světlo světa. V době, kdy se punk občas motá sám do sebe a zní v mnoha ohledech i značně vyprázdněně, je fajn si připomenout, že to celé může vypadat i jinak. Že politika do hudby patří a obejde se to i bez vztyčených prostředníčků mířících na všechny strany a tíhnutí doprava. Že to nemusí být jen kecy o revoluci zpoza hospodského stolu s áčkem v kroužku na tričku a barevným čírem. Že to jde, tedy vlastně šlo, i bez podle potřeby ohýbaných výrazů jako už milionkrát zrecyklovaná jednota. A že i texty jsou hodně důležitou součástí punkové subkultury, aby se dokola neopakovaly věci, které někdo chce nutně za punk vydávat, ačkoliv k tomu může být zatraceně daleko. A jestli někdo bude Voce of Anarcho-Pacifism vnímat jako agitační záležitost a bude chtít debatovat nad zakotvením anarchismu a pacifismu v současné době, klidně může. Potvrdí se tím pouze to, že byl zasažen.

Jedinou drobnou výtku bych tak měl možná jen k samotné podobě fyzické nahrávky, kde mi tak trochu chybí nějaký booklet. Nějaké povídání, vyprávění, příběh, fotky, názory. Něco, co by dotvořilo celek malými detaily. Něco, co bych mohl, kromě samotného vinylu, obracet v ruce, číst a prohlížet. Na druhou stranu se absencí něčeho takového možná udržuje jistá neurčitost, která k V.A.P. snad i patří.