Tak jo, balím si krosnu a vyrážím. Prostě mizím pryč. Možná objevovat jižní svahy, možná nějakou jinou část tohohle světa. Ale až projdu tímhle světem, dojdu klidu. Doufám, že to bude beze stopy, že včerejšek nenastane, že budu moct štípat dříví a škrábat brambory. Snad najdu místo na noc, až den bude couvat do tmy, snad nebudu blábolit jak poškrábaná deska. Počkám si taky na tajný znamení a budu se dívat na hory. Půjdu hezky pomalu, nádech budu střídat s výdechem. Chci se potkat s časem na prázdných místech mapy, chci všechno jen pozorovat. Nechci slepě mířit k majákům a polykat světlo. Chci ale poznat svět bez jména, tmu, před kterou vlci utíkají z lesů a taky místo, kde řeky tečou do kopce. A až u potoka složím kosti, nebudu se snad ptát, co tu pohledávám.

Tohle je krása. Opravdová krása. Dvojice Ari & Indi, aka Aran Satan/Epochal/Anar a Indoš, představila na začátku října svoji nahrávku s názvem Korespondence. Ta vyšla jak v digitální podobě, s poslechem třeba klasicky na bandcampu, tak i jako kazeta pod křídly Silver Rocket. Sedm příběhů a dvacet minut nádherného vyprávění. Tohle prostě chceš, nejde to jinak. Tohle je totiž pohlazení na duši. Vřelá a teplá náruč, do které se můžeš v klidu schoulit. Pak už neexistuje nic. Jen tohle niterné vyprávění, které Tě pohltí. Měkký hlas spolu s lehkým a hodně příjemným hudebním podkresem. Tady se atmosférou skutečně nešetřilo. Korespondence má neuvěřitelnou sílu, tichou a klidnou. Každý příběh je neskutečně upřímný, milý a skutečný. Přitom tak strašně křehký a jemný. Šeptá Ti do ucha zaklínadla a není možné se od něj odtrhnout. Všechno je to tak neuvěřitelné přirozené, až se tají dech. Jako kdyby si to už znal, někde slyšel, možná prožil. Každý ten jeden příběh je jako starý známý, kterého si už nějakou tu chvilku neviděl a vždycky si měl rád jeho povídání. Každý ten příběh seš vlastně Ty, nějaká Tvoje část.

Korespondence přináší klid, souznění, harmonii. Jakmile se rozezní první tóny, svět venku přestává existovat. Není nic jiného. Všechno se vzdaluje a vytrácí, obrysy blednou. Během pár vteřin seš pryč a touláš se snovými krajinami. A ani v nejmenším nemyslíš na návrat. V těch snových krajinách nacházíš smysl. Smysl v těch nejprostších věcech. Smysl tam, kde si ho možná dříve ani neviděl. A k tomu ten bezbřehý klid, který se táhne jako zlatá stuha za Tebou, za každým Tvým krokem. A to všechno do doby, než se za poslední větou rozhostí ticho a Ty se musíš vrátit zpátky. Nechce se Ti, ale jinak to ani nejde. Stačí si ale dát krátkou pauzu a můžeš zase znovu vyrazit tam, kam si Tvoje srdce žádá. Na místo, kde si budeš hledět do očí s časem a kde stopy nejsou vidět. Na místo nejkrásnějších krajin, západů slunce a těch nejjasnějších hvězd. Tak si sbal věci a hezky v klidu se vydej na cestu. Bude to čistá nádhera.