Tak trochu v tichosti, bez jakýchkoliv řečí, a vlastně jako blesk z čistého nebe, se v polovině července objevila nová nahrávka olomoucko-pražské formace Nervy. Žádné představování jednotlivých singlů, lákaní na datum vydání, ani třeba navržený artwork. Žádné vykopnutí alba v digitální podobě a pak čekání na fyzický release. Ačkoliv mi právě tahle zmíněná forma u nových/chystaných nahrávek vůbec nevadí, tak přístup, kdy kapela nic neprozradí a prostě album vydá, má hodně do sebe. A velkou roli tady hraje silný moment překvapení, protože najednou člověk neví, jak vlastně zareagovat. Nebyl čas se připravit, nebyl čas na ochutnávky, vládne tu zčista jasna spontánnost. Je to nečekané asi stejně jako když se kopneš do malíčku o roh stolu. I když víš o tom, že taková věc se může stát, neděje se to tak často, ale když už se to stane, nikdy to nečekáš. Nicméně, zrovna u téhle party mě něco takového v podstatě moc nepřekvapuje. Ačkoliv jsou Nervy novou kapelou, tak jejich složení má k novému opravdu daleko. Známé a zkušené tváře a hlasy, které určitě znáš z dřívější doby, Ti přišly naservírovat další výživnou porci hudby, jež Ti velice rychle přiroste k srdci. A tak nějak, jak se znenadání objevila nová nahrávka s názvem Nikdy jsme si nebyli rovni, ani ve smrti nebudeme, tak se objevily na podzim loňského roku i samotné Nervy.

Novinka byla nahrána v prostorách SF Mini v Olomouci, mix a master si vzal na starost Amák z Golden Hive Sudio a dvanáctipalec, jako fyzická verze, vyšel pod křídly polského D.I.Y. Kolo Records, rakouského Hardcore For The Losers a slovenského High Forehead press. Digitální verzi alba pak najdeš jak na kapelním bandcampu, tak i na bandacampu obou zmíněných labelů. A čeká na Tebe devět pořádně ostrých tracků se stopáží kousek pod dvacet pět minut.

Ačkoliv mi nahrávka už nějakou dobu leží doma, pořád jsem přemýšlel a asi i nadále přemýšlím, jak ji vlastně uchopit, jak se k ní postavit. I s ohledem na určité tajemno, které kolem téhle kapely vnímám, je to pro mě v některých ohledech hodně intimní záležitost. A ne zcela překvapivě to souvisí právě s tím, jak se ke mně tohle album dostalo. Možná se to někomu může zdát podivné, ale s pocitem jistého minimalismu, se pro mě nová deska stala opravdu zvláštní záležitostí. Nikdy jsme si nebyli rovni, ani ve smrti nebudeme pro mě není věc na každodenní poslech. Má v sobě ohromnou sílu, ale cítím v tom i jiskřivou niternost, která tomu celému dává jiných nádech. Jasně, mohlo by se říct, že to je nářez hezky od podlahy, slušná a poctivá nálož crustu a hardcoru, že to je prostě sypačka, která Ti utrhne obě uši. A je to skvělé z mnoha důvodů, protože lety zkušení hudebníci už vědí, kam se mají trefit. A právě proto, že to jsou zkušené postavy, pohybující se na scéně už roky a jejichž aktivita je neuvěřitelná, tak deska musí být skvělá. Celá kapela a její působení musí být naprosto parádní, protože za ní stojí právě tihle zkušení a protřelí lidé. Jenže… Přesně v tomhle já osobně vidím trochu problém. A nejedná se jen o tenhle konkrétní případ. Zkusme se na to nedívat optikou, kdo za kapelou stojí, a co všechno má za sebou. Je to samozřejmě docela důležitý faktor, o tom není sporu, nejde ho jen tak pominout. Ale zase není dobré ho všude cpát do popředí. Není to potřeba. Přijde mi, že tohle očekávání a jisté posuzování se děje víc, než by bylo dobré. Už několikrát jsem se setkal s tím, že se o kapele mluvilo jako o něčem úžasném, neuvěřitelném, naprosto skvělém, a to ještě předtím, než se stihla někde představit, než stihla cokoliv nahrát. A dělo se to jen proto, že za ní stáli lidé, kteří v minulosti, nebo klidně i současnosti stáli/stojí za jiným projektem, co se líbí a baví. Kolikrát je pak jedno, jaká je skutečnost a jestli koncerty a nahrávky jsou takové pecky, jak bylo představováno. Hnacím motorem jsou prostě postavy, co mají zkušenosti, líbily se nám dřív a líbí se nám i teď, takže to jednoduše bude dobré a tečka. A jakmile se taková kapela někde ukáže, něco vydá, mluví se o tom ještě dlouho a je z toho událost týdne nebo měsíce. Právě tímhle přístupem se ale do velké míry ochuzujeme o prožitek z hudby samotné. Řeší se všechno kolem, ale hudba je kolikrát až ve druhé řadě. Hlavní je vědět, kde všude hráli členové předtím a tím, jakou si vybudovali reputaci, přináší a přenáší svoji auru kamkoliv se hnou. Netvrdím, že to tak mají všichni, ale občas se s něčím takovým člověk může setkat.

Takže, i když vím, kdo jsou členové Nervů a kde hráli dřív a kde někteří hrají nyní, neberu to jako něco důležitého, natožpak hlavního. Vliv, který to s sebou nese, nejde odstřihnout, ale je možné ho nechat jen tak plynout a soustředit na album, na hudbu, na to, jaký obsah nám přináší.  V případě téhle novinky je od začátku jasné, o čem to bude a kdo tady vládne. Rozjetý, intenzivní a strhující crust, namíchaný s trochou hardcoru a punku Tě pořádně srovná do latě. Líbí se mi tady ta vyváženost celého alba, která posouvá zážitek z poslechu o úroveň výš. Neexistuje tu ani vteřina, kdy by měl člověk chuť se, byť je na malý okamžik, odtrhnout. A právě v tomhle tkví neuvěřitelná síla celé nahrávky a současně je to důvod, proč to pro mě osobně není záležitost každodenního poslechu. Jakmile se rozjede hromový vokál, do dunivých a burácejících kytar, není tu prostor pro nic dalšího. Totálně Tě to pohltí a hlavou létají myšlenky jedna za druhou. Doprovází to mrazení v zádech a mnutí prstů. A pokud se tohle děje, tak je to správně. Vlastně musím přiznat, že jsem ani jednou celou desku nedal na jeden zátah. Nebylo to ale tím, že bych narazil na nějaké slabé místo nebo že bych potřeboval pauzu od těžkotonážního podání. Bylo to kvůli textům a atmosféře. Kvůli textům, nad kterými člověk chce přemýšlet. Nebo by se s klidem dalo i říct, že nad nimi musí přemýšlet. Týkají se totiž našeho každodenního života, společnosti, v níž se pohybujeme. Mluví o tom, kam jsme se jako lidstvo (nebo společnost) dostali. A balancují kdesi mezi naprostým zoufalstvím, zmarem, chutí bojovat a bodem zlomu. Stejně tak i atmosféra, občas temná jako noc, jindy zlostná, že máš tisíc chutí začít křičet, ale vždycky plná napětí. Pokud si tyto aspekty přidáme k už zmíněné vyváženosti, kdy jsou rychlé a nadupané tracky střídány těmi pomalejšími, ale o to intenzivnějšími, a kdy se tu a tam taková změna objeví i v rámci jedné skladby, tak tu máme dechberoucí výsledek. Výsledek, který podráždí nervová zakončení a jeho dozvuky Tě budou ještě nějakou dobu provázet. Budeš nad tím celým přemýšlet, budeš se ptát, budeš se třeba víc dívat kolem sebe a budeš myslet na to, že si to chceš prožít znovu, ale ne v tak rychlém sledu za sebou. Že je to něco, co má větší význam, svojí hodnotou, i jisté výsostné místo. Jestli teda hledáš něco, kdy nejde jen klouzat po povrchu a musíš se ponořit hluboko pod hladinu, něco, co možná vyvolá i nepříjemné pocity, tak deska Nikdy jsme si nebyli rovni, ani ve smrti nebudeme, je tu pro Tebe.