Podještědský Okultista kulomet, vzor Liberec 85. Stačí, víc nepotřebuješ vědět, víc netřeba říkat. Je to dobrý, je to z Liberce a nedá Ti to spát. Ale na druhou stranu… Na druhou stranu je to možná ještě lepší, než se zdá. Česká scéna poslední dobou plodí hodně povedené věci a album Dvacet deka něhy od Podještědského Okultisty, které vyšlo v druhé polovině července, mezi ně určitě patří. Deset hodně přímočarých, upřímných a energických, i temných tracků s celkovou stopáží kolem dvaceti pěti minut zatím najdeš jenom v digitální podobě, klasicky třeba na bandcampu. Ale že to je skvělý, tak o tom ani na okamžik nepochybuj.

Žádný opatrný rozjezd, ladění atmosféry, postupné gradování. Ne, hezky zpříma už od startu, bez ostychu a bez odpočinku. Už někdy u druhé nebo třetí věci se mi do hlavy dostává text písničky „Kasparovovův poslední šach-mat“ od Václava Klause, zaobírající se tím, kam se řítí svět. Což je u mě signál, že se bude jednat o kvalitní tvorbu. Dvacet deka něhy totiž přináší vhled do současného dění ve společnosti, je to pravda, podávaná bez jakýchkoliv servítek. Je to komentář toho, co se aktuálně děje kolem Tebe, kolem nás všech. Je to kousavý a štiplavý, až se z toho začneš ošívat. Je to neklidný, drzý, provokující, ale zároveň je v tom srdce, něha, jakási jemnost, která proklouzne mezi prsty pokaždé, když ji, byť jen náznakem, zaregistruješ.

Mám rád desky, u kterých se třesu nedočkavostí na každý další track a přemýšlím, jestli si nějaký z nich pustím znovu už v průběhu prvního poslechu nebo počkám na konec, a pak to odpálím celé znovu. Mám rád desky, které vypráví příběh, nešetří kritikou, ale zase nemlátí prázdnou slámu. Desky, které mají co říct a musíš na jejich obsah neustále myslet. A všechno tohle beze zbytku platí i pro Dvacet deka něhy. Není tady žádné hluché místo, všechno neustále tepe. Když to není vzor 85, co sází slova jedno za druhým v neutuchajícím tempu, je to temná a skličující záležitost, co brnká na nervová zakončení. A když si myslíš, že už Tě nic nepřekvapí, zazní další beat, další dikce a všechny podobné myšlenky rozcupuje na padrť. Když už si tak nějak říkáš, že to nemůže být lepší, objeví se něco, třeba jen drobnost, co Tě vyvede z omylu. Všechno tohle vytváří naprosto neskutečnou auru celého alba. Kritika a nasranost se tu mísí a střídá s osobní zpovědí. Přesně jak zazní hned v první skladbě “ Tahle deska je moje zpověď, přímá linka z Azylu do Argonauta, Podještědskej okultista, Dvacet deka něhy, Liberec 85.“ Celé je to bestiálně upřímný, jde to na krev, vytáhne z Tebe doslova všechno.

Neuvěřitelná síla a podmanivá nálada jako nástroj k destrukci představ. Představ o všem, ale taky o ničem. Vyprázdněných a znovu naplněných. Tohle vyprávění chceš slyšet a chceš ho slyšet znovu a znovu. A nejen slyšet, chceš ho vnímat tak moc, jak to je jenom možné, chceš ho zažít. Protože je skutečný. Skutečný, ale neskutečně dobrý. Neuvěřitelně uvěřitelný. Hra se slovy, s větami, bouraní zaběhlého pořádku, popření základu a budování od začátku. Musím říct, že jsem dlouho neslyšel takhle barvitou dikci, která se sype jako písek v lomu. Nádherně košatou, a přesto oproštěnou od všech ego sraček a keců, které mají ukázat svaly a možná i velikost přirození. Tohle je prostě jiná liga. A opět tady stačí jen použít slova samotného Okultisty, „Povstal jsem z metalu, hardcore, crustu, mám punkový kořeny, návyky, zvyky, zlozvyky…“ Je to punk a hardcore, zabalený do hip-hopovýho hávu. Nebo je to hip-hop, co má punkovou a hardcorovou duši. A možná je to obojí nebo ani jedno z toho. Ale celé je to tady, aby Ti to připomnělo, s čím je potřeba se potýkat, aby Ti to připomnělo život, aneb jak opět diktuje sám Podještědský Okultista „smyslem mýho života je život sám.“ A je to ten život kolem nás, v němž se potkáváme, ze kterého vznikají příběhy. A tyhle příběhy se před Tebou rozprostírají na neohraničeném plátně a víří myšlenky v nekonečném sledu, víří celou Tvoji mysl. Tak zmáčkni play a nech to celé rozjet, vířit, tepat. Nech Podještědského Okultistu, aby vstoupil a mohl kouzlit.