Vlna veder, která nás svírala průběžně celý týden, měla být zakončena silnými nebo až extrémně silnými bouřkami v pátek odpoledne a večer. To není pro venkovní akci úplně fajn zpráva. Nad nějakou tou přeháňkou člověk celkem mávne rukou, ale pokud slyší o extrémních bouřkách, tak už to je trošičku jiná situace. V průběhu dne tak přímo z místa, tedy z Lysé, přišlo několik zpráv, které právě na toto reagovaly. Nejdřív upozornění na přeháňky, následně nástřel mokré varianty a přesun akce do klubu, a nakonec rozhodnutí, že se nic měnit nebude, půjde se do toho tak, jak bylo oznámeno a po zralé úvaze to celé budou jistit party stany, které zajistí přístřeší. Takže obrysy byly narýsovány a mohlo se tak jen čekat, co přinese příroda s postupujícími hodinami pátečního dne.

Když jsem vyrážel do Holešovic za svým odvozem, bylo ještě horko a dusno a batoh se mi s přehledem lepil na záda. Možné variantě s bouřkami nasvědčovaly jen kdesi v dálce tmavé mraky, což ve výsledku nemuselo nic moc znamenat. Občas to už už vypadá na bouřku, a nakonec párkrát zahřmí, spadne několik kapek a je vymalováno. Takže, proč by to nemohlo být takhle i tentokrát. A i kdyby přišel nějaký ten normální déšť, nebyla by to žádná tragédie.

Po tom, co jsme nasoukali věci pro Food Not Bombs, jež mělo na starosti občerstvení, a sebe do auta, mohli jsme se vydat na cestu. I po výjezdu z Prahy byl klid a kapky zatím někde v nedohlednu. Změna nastala až krátce před sjezdem na Lysou, kdy se z nebe spustily proudy vody, a to tak mocné, že rychlost našeho povozu klesla asi na padesát kilometrů v hodině. Víc to prostě nešlo. Při představě toho, že v takovém nebo dost podobném dešti strávíme celý páteční večer, mě trochu zasvrběly prsty a hned naběhly vzpomínky na několik málo situací s propršenými letními fesťáky. Déšť nakonec přes zbytek cesty zeslábl, ale i tak se po tom, co jsme dorazili na místo, dál valil z oblohy. Ale to místo… Naprosto kouzelné. A přesně, jak prozrazoval název akce – Na břehu pod mostem. V těsné blízkosti řeky vybudovaný areál, který nabídne to, co chceš. Kousek za městem, takže v naprostém v klidu a bez stresu, že by někdo někoho rušil. Menší bar s přilehlým posezením pod stříškou, hřiště na nohejbal, dětské zázemí, a na travnaté ploše všude možně rozesetá křesílka, vyrobená z palet, která se ale tentokrát krčila pod proudy vody. K tomu kousek písečné pláže s vyhlídkou na most nebo kamsi do dálky. A pro páteční večer pár metrů od příjezdové cesty postavená stage. DIY v tom nejčistším provedení. Za sluncem prozářených odpolední a večerů to musí být na tomhle místě prostě neskutečné. Ale to nás minulo.

Přípravy na místě byly v plném proudu, dolaďovalo se, přesouvalo, všechno se to jen hemžilo. Já jsem po prvotním průzkumu terénu radši vyměnil boty a šel se také zapojit do příprav. Déšť opět malinko zeslábl, takže nálada byla stále skvělá. Tam, kde se začaly tvořit velké louže, pomohl písek, a na stage se napojily dva party stany, aby při koncertech mohli být všichni v relativním suchu. Musela se pořešit i technika, aby nikde nikam nezatékalo a aby nedošlo k nějaké neočekáváné události. Během chvíle se také rozložil a připravil stánek Food Not Bombs, ze kterého se za dalších pár chvil, po krátké přípravě, už mohl servírovat vegan guláš a hotdogy, stejně jako kafe a něco sladkého. Do toho přicházeli další lidé, přijížděly kapely a obloha se na pár místech dokonce začala mírně protrhávat a nabízet místo šedé a tmavě modré, také jiné barvy. Na chvilku jsem se proto uvolnil a skočil se podívat na rozhledy od řeky. Tohle je prostě místo, kde zapomeneš na spoustu věci a které z Tebe vytáhne negativní energii. Asi bych tady na břehu vydržel sedět celé hodiny a jen bych koukal na krajinu kolem. Nic by mi vlastně nechybělo.

Po dokončení všeho, co bylo potřeba a po doladění všemožných detailů, už nastal čas to rozjet. Nepršelo a nad hlavami se netáhla černá, ani tmavě modrá oblaka, takže ve výsledku absolutní pohoda. Akci odstartovala mělnická Piava svým pěkně řízným a uřvaným setem. Musím říct, že zvuk byl v tomhle ohledu dost povedený, občas sice házel trochu větší echo, ale všechno bylo dobře slyšet. Piava servírovala pořádně výživnou porci emíčka a hardcoru, z níž při intenzivnějších pasážích běhal mráz po zádech. Vyzařovala z toho zběsilá energie, ale i náboj, který člověka svojí silou přišpendlí k zemi. Kluci do toho šli opravdu naplno, jako zatím pokaždé, co jsem měl možnost je vidět. Musím říct, že mě na hudbě téhle trojky strašně baví jistá syrovost, která kope na všechny strany jako splašený kůň. Celý set proběhl vlastně v jednom sledu, bez řečí kolem, kdy si na jeho konci říkáš, že chceš ještě. Místo toho přišly poslední tóny a čau, mějte se, jsme rádi, že jste přišli. PARÁDA.

Ještě, než se všichni rozutekli na pauzu, jídlo, pití atd., zazněl zprostředkovaně vzkaz od lidí z Iniciativy Hlavák, na kterou se prostřednictvím téhle akce vybíraly prostředky. V přestávce mezi kapelami se pak osazenstvo postupně míhalo u výdejního místa FNB, všemožné se debatovalo a vychytávalo se to, co ještě nebylo úplně vychytáno. Obloha nad hlavami se ještě více protrhala a začala postupně rozlévat barvy od oranžové, časem až do fialové. Voda byla podle sdělení části kapely Zmar, která se odhodlala smočit si nohy, příjemně teplá a celým místem se linula zatraceně pohodová atmosféra.

Druhou kapelou v pořadí byl brněnský Kal. Podle všeho hrající metal, ale co jsem měl možnost slyšet, tak posunutý trochu k doomu nebo do sludge. Rozhodně ale pěkně výživný a hutný. Na jejich set jsem byl zvědavý, protože jsem je do té doby neviděl, a protože jedním z členů Kalu je i Saguan, dříve aktivně působící člen na brandýské hardcore punkové scéně, jejíž fragmenty se na celé akci zhmotňovaly. Tahle parta se do toho pořádně obula a za burácivého běsnění rozsévala kolem sebe temnotu. Nebyl v tom ale žádný metalový patos postav přikrytých kápí, lebek, smrti a hnijících údů. Tedy alespoň v projevu ne. Každou skladbu doprovázelo její veršované představení, vedené hromovým hlasem kytaristy Saquana, což jen podtrhlo už tak napěchovanou atmosféru. Kal se mocně zařezával do živého a silou si probourával cestu začínající páteční nocí. Tenhle set měl fakt koule a troufnul bych si tvrdit, že i když to bylo k nejbližším obydlím celkem daleko, drnčely tam okenní tabulky. A všem přítomným ještě nějakou chvíli po skočení vystoupení hučelo v uších.

Po Kalu už na areál Pod mostem padla tma, obloha se zase zatáhla a ve vzduchu tak bylo trochu cítit napětí, jak to dopadne s předpovědí, která slibovala přibližně na jedenáctou hodinu vydatné srážky a bouřku. U stánku FNB se střídali spokojení strávníci, došlo na pár zajímavých setkání a začaly se zaplétat stále delší rozhovory. Všude ale panovalo všeobecné veselí a nadšení.

Jako třetí si vzala slovo Rožava. Pohrobek nejrůznějších brandýských kapel (v čele se zuřivým hlasem lysského náčelníka Poďouse), jejichž členové se sešli, aby dali dohromady naprosto drtivou nálož plnou crustu a hardcoru, která nemá nejmenší slitování a přejede Tě silou buldozeru. Rožava předvedla výbušnou a naprosto šílenou jízdu, při níž všichni zúčastnění lapali po dechu. Destruktivní pasáže, při kterých se zvedaly vlny na řece, se střídaly s těmi klidnými, kdy se ozývalo jen jemné bručení kytary a basy, a do noci se neslo Poďousovo vyprávění. Naprostým vrcholem pak byly ty části, kdy všichni, až bubeníka, srdceryvně řvali do svých mikrofonů ve zdánlivě nekonečném sledu navzájem se překrývajících slov. Z toho zcela upřímně tuhla krev v žilách. V případě Rožavy se tak klidně může stát, že až dozní poslední tóny, budeš naprosto paralyzovaný/-á a na chvíli neschopný/-a pohybu, než se zase všechno zklidní. A tohle chceš, o tom žádná.

Předpověď se nakonec meteorologům a radarům povedla, protože v další pauze zesílil vítr, obloha ještě víc zčernala a krajina voněla pomalu přicházejícím deštěm. Ale nebylo moc času a důvodů lámat si tím celým hlavu. Nějaký ten liják už večer rozhodně neměl zabrzdit.

Krátce předtím, než se pódia zmocnil Zmar, dostavila se nakonec opravdu prudká sprcha, před níž se osazenstvo ukrylo tam, kde se dalo. Nejlepší to však bylo přímo pod stany před pódiem, na kterém se strhl neřízený chaos právě v podání Zmar. Šílený, neurvalý a zdrcující set, co příhodně doplňoval řádění přírodního živlu. Až do morku kostí zařezávající se scream a k tomu nekontrolovatelná exploze ostatních nástrojů. Zmar s přehledem ničil všechno, co se mu postavilo do cesty.  A nebylo před tím úniku. Prudké výkřiky do zmáčené noci nabíraly na síle, aby mohly pozvolna utichat, než se zase utrhly ze řetězu a povalily člověka na zem. Absolutní nářez, co z Tebe vymlátí všechny zbytky energie a zůstane po něm jen rozpitý obraz, vypálený na sítnici. Na něco takového si budeš pamatovat ještě poměrně dlouho. A případné tiky jsou jen jemným vedlejším efektem.

Déšť se nakonec dost zklidnil a celá akce se pomalu chýlila ke svému konci. Já už stihl jen několik posledních rozhovorů, malý kousek Bolehlava, jehož přísné elektronické rytmy se nesly nocí jako neřízená střela, a hledání svého odvozu, kterým se stal Wokis z Rožavy. Dopadla na mě v tu chvíli jakási magie celého tohohle večera, intenzita okamžiku. Všechno dávalo smysl. Byla krásná a vlahá noc a čas se vytrácel do neznáma. Tohle místo má svoje kouzlo.

Ve výsledku jsem nebyl ani tak mokrý, jak by se mohlo, vzhledem k průběžným srážkám večera, zdát. Cesta na boleslavský checkpoint, z něhož se pokračovalo ještě dále, proběhla klidně a hladce, a okolní krajinou se začínala po deštích plazit jemná mlha, do níž se zakusovala světla lamp. Opravdu nádherná noc. A také opravdu vydařená akce s jasnou myšlenkou!!