Když jsem zaznamenal tuhle událost, měl jsem nejprve obrovskou radost, kterou ale vzápětí vystřídal smutek a jistá neurčitost. Už před nějakou dobou jsem si říkal, že jsem o Gagarinech delší čas nic neslyšel, což vedlo k otázce, jestli ještě tahle formace funguje a aktivně koncertuje. Akce, plánovaná na 11.06.2022, mi zodpověděla všechno najednou.

Gagarin je moje absolutní srdcovka, se kterou mám prazvláštní vztah. Jakmile tedy proběhlo zjištění, že je tady na spadnutí poslední koncert, byl jsem ve střehu a upínal se ke druhé červnové sobotě. Hudba téhle party mě provázela v určitých etapách života a má pro mě prostě dost zvláštní nádech. Pojďme to ale vzít pro tentokrát trochu víc zeširoka.

Spousta lidí si pod pojmem srdeční záležitost asi zcela oprávněně představí něco, k čemu má člověk zvláštní nebo výjimečný vztah. A určitá část si někoho, kdo má k něčemu takový vztah, nějak dále modeluje. Takže bych si i troufnul tvrdit, že pokud jde o hudbu, měl by člověk, pro něhož je něco srdeční záležitostí, nějak vypadat. Možná by měl mít doma všechny desky, znát všechny texty nebo chodit na všechny koncerty. Případně by měl o své srdeční záležitosti asi i všechno vědět. Ale hudba přináší a vyvolává emoce, pocity, myšlenky a ty už se tak snadno formovat nebo modelovat nedají. Alespoň u mě tak to tak je. Takže i když jsem napsal, že jsou pro mě Gagarini srdeční záležitostí, neznám všechny texty (skoro všechny z EP Love 😊), nebyl jsem na všech koncertech a nemám doma všechna alba. A ani nevím o kapele a jejích členech všechno. Přesto pořád platí, že jsou pro mě Gagarin jednou z největších srdcovek. Že je to příliš mnoho – příliš málo? Tady je to opravdu hodně o pocitech a emocích a hudba Gagarinů mě provázela střídavě od chvíle, kdy jsem je před x lety objevil. A provedla mě skrze nejrůznější situace.

Když jsem tuhle partičku slyšel poprvé, dostala mě. Totálně. Myslím, že to bylo 1000 Slov, co jsem jako první poslechl a pak už to nešlo zastavit. Absolutně jiný zvuk, dechberoucí atmosféra, scream, ze kterého praskala hlava a nadupaná elektronika. Gagarini pro mě byli zjevením, které v sobě ukrývalo jen těžko popsatelné kouzlo. Dost rychle a na docela dlouhou dobu obsadili moji empétrojku (ano, tehdy jsem ještě vlastnil mp3 přehrávač, který běhal na jednu AAA baterii), kde jsem jejich Love pouštěl neustále dokola, skoro až do zblbnutí. Tohle celé období pak vygradovalo koncertem v Českobudějovickém klubu Kredance, kde Gagarin, spolu se Schwarzprior a Wolftrap tehdy pod taktovkou NAAB, vystoupili. Byl to parádní večer, a ještě parádnější set, který jsem tehdy v prvních řadách celý prořval a byl jsem na pokraji nějakého extatického stavu.  Bylo to tehdy pro mě nejvíc (ještě s koncertem Esazlesa ze stejného roku, na tom samém místě). Dodneška si vzpomínám, že jsem potom po koncertě seděl venku na dvorku a kecal se členy Gagarina (a nejen s nimi) o hudbě, o životě, tak nějak o všem a všechno bylo v tu chvíli pořádku. Tenhle koncert byl do jedenáctého června letošního roku jediný, na kterém jsem v případě Gagarin byl. A tehdy ještě prodloužil tu etapu, kdy jsem pořád a pořád poslouchal těch několik písniček, co měla kapela k dispozici.

Stejně rychle a intenzivně, jak tahle fáze přišla, tak taky na nějakou dobu skončila. A ne nebylo to tím, že bych se přeposlouchal, byť jsem některé skladby slyšel opravdu nespočetněkrát. Složku s názvem Gagarin jsem prostě jednoho dne uklidil kamsi do zákoutí svojí mysli, možná že se tehdy dostala na nějaké čestné místo. A pak nastalo ticho, kdy jsem tenhle hudební úkaz nějakou chvíli neposlouchal. Texty a melodie jsem si ale pořád pamatoval, bezděčně zpíval a myslím si, že už si je budu pamatovat navždycky. Ani nevím, jak dlouho to trvalo, než se opět Gagarini přihlásili o slovo, zase mě přitáhli a stali se pro mě středem světa. Můžu však říct, že to bylo v hodně intenzivním období a můžu také říct, že to byli Gagarini, kdo mi pomáhal filtrovat všechno, co se tehdy kolem dělo, a že jsem občas balancoval někde na hranici šílenství. Měl jsem naprosto neodbytný pocit, že nepatřím nikam a že můžu říct 1000 slov a nikdo mě neuslyší a že se dusím vlastním životem, i životama druhých a že utíkám a nevím kudy a nevím kam. To skrze Gagariny jsem se dostal k písničce Sad Sad City od Ghostland Observatory, která mi udělala díru do hlavy. A i díky Gagarinům jsem tuhle etapu prošel, protože jsem všechno mohl usměrnit hudbou a texty, za kterými stáli. No a pak zase nastalo ticho a prázdno, kdy jsem Gagariny vůbec neposlouchal, a tak nějak jsem se nechtěl jejich prostřednictvím nebo spíš prostřednictvím jejich hudby vracet. Ať to zní, jak chce.

Něco takového ale člověk nezastaví, je to jeho součástí a součástí toho všeho byli i Gagarini. Takže jsem postupně zase začal zaznamenávat jejich pohyb v mojí blízkosti a chtěl jsem, aby mě jejich tvorba opět prostoupila, naplnila, ale nějak to naživo prostě nevyšlo. Poměrně nedávno jsem znovu všechny staré pecky oprášil, a dokonce vytáhnul i ty nové, které jsem kvůli delší pauze v poslechu předtím ani nezaznamenal. Pokud si správně pamatuji, tak jsem skončil u tracku „Co bude“, který pro mě tenkrát představoval docela zásadní zlom. A na tom všem jde vlastně krásně vidět můj zvláštní vztah k téhle skvělé kapele. Všechno, co padlo je důvodem toho, proč můžu o Gagarinech říct, že to je moje srdeční záležitost. Neskutečná láska, která tady byla, a k níž jsem se mohl vracet a prožívat intenzivní chvíle, plné silných emocí a pocitů. Něco z toho se opravdu dost těžko popisuje, a i teď vlastně zjišťuji, že mám občas problém plně vyjádřit svůj vztah k hudbě Gagarinů a obecně k nim samotným. A myslím, že by na to asi muselo být daleko víc řádků, abych zmínil všechno, co pro mě Gagarin představují. Můžu ale naprosto jasně říct, že to všechno je, tedy vlastně bylo, nesmírně silné a skoro až spalující.

No, a tak nastal čas loučení, přišla druhá červnová sobota a s ní tenhle konec. Musím přiznat, že jsem chvíli dokonce zvažoval i tu možnost, že na poslední show nepůjdu a nechám Gagariny odeznít, že se s nimi rozloučím tak nějak v tichosti. Nebo si skočím do Eternie na hardcore sxe sypačku a doma pak budu Gagariny poslouchat do noci a několik následujících dní. Jenže tohle prostě a jednoduše nešlo. Chtěl jsem si pořádně zakřičet a nechat zase přivanout tu jedinečnou atmosféru, kterou snad nikdo jiný neumí vykouzlit.

Dejvická klubovna pro mě byla neznámou, snad i proto, že jsem tam nikdy neměl důvod zajít. Ale i v tomhle případě jsem byl příjemně překvapen. Útulná zahrada v sobotním večeru přímo vybízela, aby se tam člověk usadil a nechal všechno někam odplout. Zároveň byla v přímém kontrastu s administrativní čtvrtí, vzdálenou jen pár kroků přes ulici a s náplní večera. Jenže nebyl čas, protože na poslední tažení si Gagarini přizvali hosta, na jehož vystoupení jsem byl zvědavý a byl jsem rád, že padla zrovna tahle volba. Miss Marple jsou pořád ještě novou kapelou, byť jako v mnoha dalších případech, složenou s ostřílených jmen, tady od Prahy až po Orlovou. Překvapen jsem byl i po tom, co jsem vtrhnul dovnitř, protože Klubovna je relativně dost malý prostor, takže při větším počtu lidí působí lehce stísněně. Ale to nakonec vem čert.

Miss Marple předvedli parádní jízdu, plnou energie. Bylo to drzý, uřvaný, zuřivý, mělo to nekompromisní drive a čišela z toho neuvěřitelná svěžest. Přesně tohle mám rád a přesně tohle mi tady poslední dobou docela chybělo. Něco, co Ti vytře zrak a prolétne kolem Tebe tak rychle, že to sotva stačíš zaznamenat. Moc dobře ale víš, že přesně tohle chceš slyšet a vidět znovu. Navíc mi Miss Marple potvrdili, že některé formace jsou naživo opravdu jako kopanec do rozkroku. Deska, kterou nedávno Miss Marple vydali je skvělá, ale živý set byl ještě o úroveň výš. Všechno působilo tak strašně samozřejmě a přirozeně, všechno bylo tak, jak být mělo. Tohle vystoupení mělo ve skutečnosti jen jednu zásadní chybu, a to, že bylo až moc krátké. Něco málo kolem dvaceti minut, z nichž se Ti ale bez přehánění zatočí hlava a naběhne husí kůže. Tahle parta je prostě živel, který určitě jen tak nezkrotíš a jsem opravdu rád, že jsem je viděl a slyšel on air.

No a pak už přišla řada na samotné loučení. Chvilku se posedělo na zahrádce, která má opravdu svoje kouzlo a působí na svém místě jako oáza, přičemž ubíhal čas do začátku posledního vystoupení Gagarinů. Ten protáhly menší problémy se zvukem, které se tak nějak stabilizovaly až ve druhé půlce setu. Pětihlavá saň byla připravena na poslední zteč a čekalo se, kdy se utrhne ze řetězu. Prostor Klubovny se naplnil prakticky po okraj, atmosféra zhoustla, a s malým zpožděním, aspoň dle vykopnutého line-upu, se mohlo začít. A byla to hned od začátku intenzivní a strhující show, která postupem času jen nabírala na síle. Starší i novější věci hezky za sebou v nelítostném tempu, kde není čas na odpočinek. A všechno bez sentimentu a řečí kolem. Ono v tomhle případě ani nic z toho nebylo potřeba. Při skladbě Hero se pak strhla i solidní tancovačka, která vydržela až do konce, a podle toho, co zrovna Gagarini hráli, buď nabírala na obrátkách nebo v poklidu plynula. Při starších věcech se dostavilo očekávané mrazení v zádech a celé tělo se samo uvádělo do chodu. Občas mi sice přišlo, že se vokály ztratily v elektronickém hluku počítače, ale tady to nakonec bylo docela jedno, protože všichni moc dobře věděli, o čem je tady řeč. Všechno v pravidelných intervalech bouřilo a explodovalo, a to s takovou silou, že měl člověk pocit, že se roztříští na malé kousky jako Sklo. A čas byl jako podružná veličina, protože se kamsi ztratil. Jenže, když se ozvalo staré známé „tak poslední věc“, byl zpátky a hodlal všem připomenout, že se opravdu blíží konec. Že přijde už jen několik málo tónů a za posledním vystoupením Gagarinů se napíše tečka. A právě při těch posledních tónech se celá Klubovna řádně otřásala. Což se ostatně dělo po celou dobu, ale ke konci to bylo už opravdu na krev. Přídavek byl, řekl bych, samozřejmostí, ale bohužel se dostalo jen na jeden. Tím bylo hotovo, sbohem a šáteček. Bouře se zklidnila, přišlo bezvětří a divné prázdno. Emoce, pocity, myšlenky, těžko popsatelné stavy, všechno skončilo a mě se nechtělo odejít. Chtěl bych ještě aspoň jednou tolik, ještě si zakřičet, ještě zaskákat nebo otřít slzu z oka. Moje srdcovka mě zase dostala a připomněla mi chvíle, které jsem v jejím sevření strávil.

Byl to krásný a povedený večer. Krásně zvláštní a zvláštně krásný. Kapitola byla dopsána. Zůstalo jen podivné prázdno. Takže nezbylo nic jiného než rukávem otřít pomalu se rosící oči a se zasněným výrazem se rozhlédnout po noční zahradě Klubovny, kde svět zůstal takový jako byl ještě před hodinou. Jenom ta atmosféra byla lehce jiná.

Díky za všechno Gagarini a mějte se všichni krásně. Díky za chvíle, které jsem s Vaší hudbou strávil a která mi kolikrát dodala sílu a energii se zase postavit a působila jako živá voda. Ale radši už dost, vždyť tohle vlastně ani není loučení. Hudba tu bude dál, a pocity s ní spojené taky.