Post-all-styles, píše se na bandcampu Chorobopopu. A platí tu víc než kde jinde, že dokud si neposlechneš, tak nepochopíš. Bez jakéhokoliv přehánění. Chorobopop jsou totiž naprosto neuchopitelnou veličinou, kterou můžeš převalovat mezi prsty celé hodiny, ale stejně Ti pak nezbude nic jiného než pokrčit rameny a nechat to být. V tom je ostatně ta krása.

Nová deska s názvem Odrazit Od Dna vyšla v květnu, a to jako digitál, ale i v podobě kompaktního disku u Malárie records. A je vlastně úplně stejně neuchopitelná jako celá tahle trojice. Je taky divná v tom nepozitivnějším smyslu slova. Je hravá, štiplavá i kritická. Jakmile se tohle soukolí rozběhne, šlape odvážně kupředu, někdy běží jako o život, jindy se loudá a neustále Tě nutí přemýšlet o tom, co Ti každá jednotlivá skladba připomíná. Že k ničemu nedojdeš? Nevadí, nemusí Ti to připomínat nic a může Ti to připomínat všechno. Na Odrazit Od Dna se všechno střídá, mele a motá, ale není to chaos. Všechno tu má svůj řád, byť ho nemusíš pochopit. Občas má člověk pocit, že poslouchá jakousi punkrockovou hymnu jako vystřiženou z přelomu milénia, jindy jako by slyšel podivuhodnou reklamní znělku z devadesátých let nebo zasněnou rockovou baladu, a někdy jsou to synťákama nabitý osmdesátky. Ještě se nechytáš?

K tomu je tady pak další nelítostný aspekt, který způsobí křeč v obličeji nebo přinejmenším udivený výraz. Lyrika. Jestli mám něco fakt rád, tak je to hraní si s jazykem. A tuhle disciplínu Chorobopop ovládá zcela mistrně. Jazyk i výraz, který rožnovská trojka představuje a servíruje prostě nemá chybu. Určitě znáš to rčení, které říká, že méně je někdy více. Ano, tady tomu přesně tak je. Chorobopop nepotřebuje dlouhé výpravné texty, na relativně malém prostoru Ti sdělí všechno, co je potřeba. S jistou ironií, nadsázkou a drzostí. Pak už je znovu jen na Tobě, jestli pochopíš a vstřebáš nebo ne. Jedno je ale jisté, zvědavost jen tak nezastavíš. A zvědavost tady roste s každým dalším trackem. Pokaždé, když skončí skladba, dostaví se ta stejná otázka, co bude dál? Tu následně vystřídá překvapení a údiv. Ale nediv se moc, to zase není potřeba.

Musím přiznat, že už po pár kouskách se u mě dostavila neodbytná chuť pustit album od znovu. Ano, bez toho, aniž bych se dostal na konec. Prostě jen tak. Anebo ne? Jestli to nebude spíš tím, že i těch pár tracků stačí, aby Ti jejich ozvěna rezonovala hlavou a nemohl ses jí zbavit. Nějaký ten slovní obrat, verš, kus sloky nebo refrén. Něco z toho prostě zůstane. Přistihnul jsem se, jak si u pecky „Furt chybí love“ zpívám o Napapaném pánovi a na refrén z „Furt chybí love“ došlo o pár dalších skladeb později. Takhle to pokračuje celou desku, celých jedenáct válů. U téhle novinky se stoprocentně nebudeš nudit, nejde to. Je dynamická a divoká. Vysmívá se Ti, ale Ty víš, že to myslí dobře a že Tě chce jen škádlit. Všechno se tu střídá a každý jeden projev má svoje kouzlo a svůj náboj. Když se pak všechno spojí a protne, je z toho exploze chutí. Není ohraničená, nikde nezačíná a nikde nekončí. Nebo… Nebo je to celé jinak. Vezmi ale jed na to, že Tě to bude bavit. Protože bude, to je fakt a ten nezměníš. Poznáš to ostatně sám, až si pár chvil po poslechu budeš podupávat nohou do rytmu a v hlavě budou bezděčně naskakovat slova a věty. Na tváři se nejprve mihne lehké zmatení, ale vzápětí ho vystřídá blažený úsměv. Vždyť jo, tohle je Chorobopop. A víc už asi není třeba dodávat.