PUP jsou jedna z těch kapel, u které jsem se zamiloval hned po pár prvních riffech, co jsem od nich slyšel. Byla v tom neuvěřitelná živelnost, nadšení, ale hlavně to byla upřímná zpověď o kapele samotné, o zážitcích, o problémech nás všech, které si umíme představit. PUP umí vyprávět příběhy, v tom je jejich velká síla. Umí je vyprávět s nadsázkou, ironií, melancholií, možná i smutkem a bolestí. Jsou to příběhy, u nichž se zasměješ, nebo nad nimi popřemýšlíš. I o nepříliš veselých věcech Ti umí povyprávět tak, že z toho nemáš ani depku, ale zároveň to není ani výsměch dané věci. A je fajn se občas podívat na vážné věci s trochou odlehčení, a přitom si být té vážnosti vědom. A tohle přesně PUP skvěle umí.

PUP opravdu hodně, poctivě a pravidelně koncertovali a jezdili po světě sem a tam, až si nakonec vytourovali svoje místo. Zlomovou se pro ně stala deska Morbid Stuff z roku 2019, která je vystřelila do širšího povědomí a místo předkapely vyměnili za pozici headlinera koncertů. Nějaký čas to ale zabralo. Morbid Stuff se sice v tvorbě téhle punkrockové rakety stala milníkem a nabrali díky ní spoustu nových posluchačů, ale i dvě předchozí alba jsou skvělá, a já osobně je mám i radši než právě Morbid Stuff. Konkrétně je tu řeč o s/t desce z roku 2013 a albu The Dream Is Over z roku 2016. A právě mezi desky The Dream Is Over a Morbid Stuff je zasazen výlet na koncert, o kterém tu bude řeč.

Ještě ale něco málo ke kapele samotné. Úplně původně a ve svých začátcích nesla tahle čtveřice název Topanga. Jako PUP se zrodili v roce 2013, kdy došlo k přejmenování Topangy. Kdo by v názvu PUP hledal nějaký skrytý vzkaz, tak by našel, protože podle všeho odkazuje na „pathetic use of potential“, což bylo vyřčeno ze strany babičky Stefana Babcocka k hraní v kapele. Moje provázání s PUP je vlastně ještě o něco větší, protože, aniž bych věděl, že něco jako PUP vznikne, poslouchal jsem kdysi dávno několik písniček od kapely Stop Drop N’Skank, kde dříve působil zpěvák a kytarista Stefan Babcock. Takže jestli máš pocit, že si jeho hlas už někde slyšel, tak to třeba mohlo být u ska-punkových Stop Drop N’Skank. Mě to ale celé došlo až po nějaké době, kdy jsem si Stop Drop N’Skank po dlouhé odmlce pustil.

A teď už k samotnému výletu, o kterém tu něco málo padne. V té době, kdy jsme se rozhodli na PUP vyrazit, ještě poctivě jezdili jako předkapela všude možně a mířili pomalu ke zlomové nahrávce. A protože se naší domovině občas ty kapely, které by tu člověk rád viděl, vyhýbají, museli jsme za PUP jinam. V plánu to bylo už několikrát předtím, ale vyšlo to nakonec až na začátku roku 2018, kdy se tahle kanadská smečka přiblížila skoro na dosah ruky, konkrétně tehdy do Lipska. A protože to je jen pár hodin autem, a protože jsme nutně chtěli a potřebovali PUP vidět, tak to prostě nešlo jinak. A ano, skutečně se jelo do Lipska hlavně na předkapelu, kterou v té době PUP byli. Spolu s dívčí formací Cayetana dělali na Evropském tour support The Menzingers.

Klub Conne Island, kde se v Lipsku hrálo je hodně fajn a leží v hodně fajn čtvrti Connewitz, o který se můžeš dočíst jako o sídle levičáků, centru alternativní a nekonvenční kultury, nebo jako o ráji pro squattery. Fakt je ale ten, že tohle místo má svoji magickou atmosféru, která třeba mě dostala docela rychle. Ono totiž přeci jen něco pravdy na tom, co se povídá, bude. Connewitz je čtvrť plná lamp oblepených nálepkama, domů se zabedněnými okny, malých bister a kaváren, a taky různých krámků. Dýchne to tam na člověka zvláštní náladou. No, a na okraji Connewitz pak leží samotný Conne Island jako ostrov mezi řekou skutečnou a tou asfaltovou. A do centra to odsud není tramvají vůbec daleko. My jsme tehdy přijeli s jasným cílem, vidět poprvé na živo PUP, klidně jen jako předkapelu. Jasně, zas tak horký to úplně nebylo, Cayetana taky nezní vůbec špatně, a i Menzingers se dá po pár posleších přijít na chuť. Takže, zase že bychom jeli jen na PUP, a po jejich setu to zabalili a jeli domu, to zase ne.  Ale na otočku to vlastně bylo a PUP byli tím hlavním lákadlem, low cost cesta, kde místo spaní v hotelu, nebo třeba u někoho na privatu nám postačil Citroen Xsara, zaparkovaný za Conne Islandem na parkovišti u lesoparku. To by samo o sobě mohlo být fajn, až na jeden drobný detail, a to ten, že byla půlka února, a tedy pořádná kosa. Ale co, že jo, mělo to být jen na jednu noc 😊.

Po seznámení se s místem a obhlídce města jsme ve večerních hodinách mohli vyrazit do klubu a nasát trochu atmosféry. Samotný Conne Island je dobře situovaný, trochu zastrčený a uvnitř i venku dost prostorný. Je to přesně ten typ klubu, kam si vždycky rád zajdeš. A podle programu tam nebyla o akce nikdy moc velká nouze.  Do prostoru před podiem se vměstná docela dost lidí, a když Tě zrovna něco nebere, nebo si potřebuješ dát chvilku pauzu, uklidíš se na schody za stěnu, která z jedné strany ohraničuje sál. Pokud jde o samotnou hudbu, tak mě daleko víc než Menzingers bavila i Cayetana.

All female kapela vystřihla povedený set, takový pop punk/punk rock, ale dost příjemně se to poslouchalo, a když navíc holky trochu víc hrábly do strun, bylo to ještě o stupeň lepší. Jen škoda, že bylo na začátek tak málo lidí, protože atmosféra byla spíše klidnější a komornější. Všichni se teprve asi ještě někde chystali a měli v plánu přijít až na hlavní kapelu. A ti, co už dorazili, se rozkoukávali a probouzeli. Cayetana tak dala set kolem pětadvaceti minut, a pak ji na podiu vystřídali PUP, pro nás vrchol celého večera. Popravdě, jestli jsem nemohl dočkat, jakože fakt nemohl, tak přišlo trochu zklamání. Lidí zase tolik nepřibylo, a i když do toho PUP hned od začátku šlápli a se zápalem sypali jednu pecku za druhou, tak se žádný kotel nerozjel a zůstalo spíš jen u pár pokusů trochu rozhýbat osazenstvo v první řadě. Působilo to na mě trochu podivně, protože energii mají PUP na živo neskutečnou. Je to kapela, která má sílu a schopnost Tě na živo úplně sestřelit. Bohužel tady to jaksi nezafungovalo. Místo propoceného trička a pošlapaných nohou, to bylo ve skrze jen přešlapování v první řadě a čekání na to, jestli se někdo přeci jen nechytí a nestrhne nějaké to zběsilé pogo. Ale nechytil, a za necelých 40 minut bylo hotovo. Bez jediné modřiny a bez jediného koláče v podpaží, bez jediného kousnutí do tváře. Sice jsem si s chutí zazpíval několik skladeb, nebo třeba jen refrénů, ale atmosféru to moc nenakoplo. A byla to opravdu škoda, protože klub byl fajn a PUP řádili, jak se dalo. Menzingers už jsem pak víceméně proseděl na schodech v zákrytu, anebo se šel vyvětrat ven. A ani při těch chvílích, kdy jsem se rozhlížel po klubu za plného nasazení Menzingers, se toho na parketu moc nedělo. Ani na ty největší hitovky se skoro vůbec nepařilo. A z toho pak byl celý jakýsi rozpačitý dojem. Po koncertě to ještě chtělo nakoupit nějaký ten merch, nechat si podepsat zakoupený cédéčko (ano, opravdu jsem si koupil cédéčko 😊), prohodit pár slov s kapelou, třeba i o Praze, kam by bylo dobré přijet a mohlo se jít do hotelu Xsara.

Tam začala ta opravdová sranda. Hrdinně jsem si sbalil z domova jen deku, s tím, že když je to na jednu noc, tak to bude stačit. Co jsem zjistil až když jsem se ukládal ke spánku, to byl fakt, že deka je docela malá, a krátká, a ještě navíc moc nehřeje. Všechny tyhle aspekty jsou celkem důležitý, když je půlka února, venku kolem minus pěti a Ty máš spát v autě. Možná proto si druhá půlka řeky sbalila spacák, že jo. A ta první půlka mrzla pod dekou. Usnout se ještě docela dalo, byť byla fakt zima. Sice jsem toho někdy od půl sedmý už moc nenaspal, protože ve vymrzlým autě s nehřející a krátkou dekou, když Ti jde pára od pusy se fakt moc dobře nespí, ale přežil jsem to. Teploměr uvnitř pojízdného hotelu ukazoval ráno minus dva stupně, a po několika dalších pokusech o spánek se radši přešlo k rychlé ranní hygieně, opuštění ubytování a přesunu do centra. Tramvají jsme se projeli poněkud víc, protože uvnitř bylo teplo, a další chvíle jsme pak ještě strávili v obchoďáku, kde taky byla teplota snesitelnější než venku. Nakonec jsme tak Lipsko opouštěli promrzlí, nevyspaní a trochu koncertně neuspokojení. Ale netrvalo to ani tak dlouho a PUP nakonec přijeli i do Prahy. Dokonce dvakrát. Jednou ještě jako support, tehdy pro Franka Turnera, ale následně, už po vydání Morbid Stuff,  jako hlavní kapela celého večera a spustili neuvěřitelné peklo. Ale o tom možná zase až jindy.