A je to tady zase. Opět jedna věc, kterou jsem míjel tak dlouho, až nakonec padla neviditelná bariéra a já se konečně dostal k poslechu. A nestačil jsem se divit. Co je na tom ještě horší, že za to znovu může metal. Pouštím si ho k tělu, trochu se obávám, nechápu, zmateně se rozhlížím kolem sebe, mám spoustu otázek. Možná dokonce i jednu prosbu: nepoužívejte tohle slovo tak často. Vím, vměstná se za něj hodně věcí, ale stejně. A touhle prosbou vlastně aktuálně mířím do Opavy na tuzemskou kapelu Mayon, která před dvěma roky, a zanedlouho to budou roky tři, vydala nahrávku s názvem Kaldera. Ta vyšla v digitální podobě a poslechnout si ji můžeš naprosto v klidu na kapelním bandcampu. Najdeš na ni čtyři skladby v celkové délce dvaadvaceti minut. Jenže, ono to není všechno a na tomhle místě zase spojím pár věcí dohromady. Celkem nedávno totiž Mayon představili novou skladbu s názvem V těle a zemi, k níž vzniknul i videoklip, a která je navíc předzvěstí chystané stejnojmenné desky, jež by měla vyjít na jaře příštího roku. Tohle byla ta pomyslná poslední kapka, kdy i přes ten neslavný metal muselo dojít na bližší prozkoumání. Tak ale hezky postupně.

Mayon je dalších z těch jmen, které už nějakou dobu vídám na různých místech. A všude je u téhle pětice svázáno poněkud děsivé slovo metal. Prostě tak, jen metal, bez bližšího určení, což ve výsledku působí ještě více odstrašujícím dojmem. Alespoň tedy pro mě. Takže, pokud by někdo hledal důvod toho, proč jsem se k poslechu Mayon dostal až po takové době, je to celkem snadný a v mém případě asi i očekávatelný. Jako tomu bylo ostatně už několikrát. Jenže světe div se, když mi po první skladbě padá čelist na zem a totálně nerozumím tomu, co jsem právě slyšel. Svět se možná diví, ale zcela určitě se víc divím já sám. Tohle má do mých představ o metalu vážně daleko a můžu se u toho leda tak smát, stejně jako když jsem před časem objevil desku Archivist v metalové sekci. Očarován proto sleduji/poslouchám aktuálně ještě pořád čerstvou záležitost, která na mě padne jako těžká deka a jasně vím, že chci víc. Mayon totiž přichází s neskutečnou silou, která do člověka prostě buší a postupně ho stahuje kamsi do prázdna a temnoty, kde se čas s prostorem slévají do zvláštní hmoty, která pohlcuje okolní svět. Nicméně, temnota, se kterou Mayon pracují je jiná, tvárná, překvapivě hladká a příjemná. Temnota, do níž se chceš ponořit a nemáš přitom obavy, co se bude dít dál.

Když půjdeme postupně, tak aktuální záležitost V těle a zemi je prostě něco, co Tě absolutně strhne, pohltí, sežere. Už samotný začátek skladby plný napětí a dusivé atmosféry dává tak nějak tušit, kam se to celé bude ubírat dál. Za mě osobně by klidně ona předehra mohla být i o něco delší, ale jedná se jen o drobnost, která se navíc v celkové délce skoro deseti minut snadno ztratí. Následně už Mayon rozjíždí něco neskutečného. Výbušná směs kdesi na pomezí post-metalu a neocrustu ve stylu kapel z AA. Masivní zvuk, z něhož běhá mráz po zádech, pořádně nabroušený vokály a bouřlivá atmosféra, která Tě vezme do oka hurikánu. K tomu si pak přidej klidnější pasáže, které už tak hutnou atmosféru ještě více doplní. Právě přechody mezi robustní zvukovou stěnou a klidovým režimem blížícím se skoro až post-rocku, vytváří téměř dokonalou symbiózu, kdy je všechno tak, jak má být. Mayon bez jakéhokoliv ostychu tlačí na pilu a hrnou před sebou temnou hmotu, která sice pulzuje, ale tak nějak řízeně. Je v tom rovnováha, která přepíná a intenzitu a dává tomu tvar. Těch skoro deset minut tady uteče tak rychle a příjemně, že budeš chtít V těle a zemi poslouchat pořád dokola. K tomu navíc povedené video a silný zážitek je více než zaručen.

Pokud jde o více než dva roky starou desku Kaldera, tak to hlavní je stejné. Krásně hutná atmosféra, která se přelévá časem a brutální síla evokující destrukci. Oproti novému materiálu je tu o něco více metalově znějících pasáží, ale na druhou stranu i více pasáží post-rockových. Zvuk je o něco málo syrovější, což rozhodně není na škodu, a i tak, zní některé části prostě velkolepě. Stejně tak není na škodu občasné praskání, které celé nahrávce propůjčuje zvláštně přitažlivý nádech. A já si nemůžu pomoct, slyším v tom několik věcí, které mám hodně rád. Od starších nahrávek Esazlesa přes Drom, možná Ravelin7 až po Baestien a Tosiro. Jednotlivé skladby by sice mohly mít delší stopáž, aby se více dalo vykoupat v atmosféře, ale na druhé straně tu naprosto nic nepřebývá. Osobně bych možná i malinko zpomalil, čímž by se vlastně nejspíš natáhla i délka skladeb, ale to už jsou jen jakési úvahy, které budou vycházet z toho, že první, co jsem od téhle kapely slyšel, byl téměř desetiminutový epos, ve kterém jsem se totálně ztratil, a i kdyby byl dvakrát tak dlouhý, bylo by to málo. Co mi tu moc nesedí je druhá skladba s názvem Pracher, kde Mayon přepínají do angličtiny a trochu se s tím ztrácí celkové napětí, nějak to v tomhle bodě prostě nefunguje úplně dobře. Jinak ale Kaldera nabízí skvěle znějící nálož, kde se všechno hroutí a znovu povstává ve skoro nekonečném cyklu. Intenzita kolísá, ale jen v rámci maximálních hodnot. Kaldera bouří, bublá, rezonuje, utichá a zase se s rachotem probouzí k životu. Vždycky Tě ale strhne celou svojí vahou, vždycky na Tebe padne ten těžkotonážní zvuk se skvěle vystavěnou atmosféru. Vždycky Tě dostane a vždycky si Tě povodí. K tomu všemu do toho Mayon vplétají podivuhodnou lehkost, který zjemňuje už několikrát zmíněnou robustnost. Jde to ruku v ruce, všechny elementy tu existují pospolu a organicky se mění, jak je zrovna potřeba. Ten správný proces a postup na fungování je však pouze v rukou opavské pětice.

Kaldera mě baví, Mayon mě baví a ptám se, jak je možné, že mi něco takového tak dlouho unikalo. Pro mě až skoro zapomenutý skvost, který fakt není dobré přehlédnout, i když se ohání metalem, kterého v sobě zase tak moc nemá. Tohle je prostě krása a nádhera a jsem velice rád, že jsem se k tomu nakonec dostal. A že to trvalo. Na konec tak ještě jednou hodím svoji prosbu o používání slova metal, tedy spíše o jeho méně častém používání. Na druhou stranu, kdyby takhle opravdu zněl metal, tak bych se asi nechal více vtáhnout. S jistou nadsázkou na obě dvě strany, samozřejmě.