O tom, že česká scéna poslední dobou plodí hodně zajímavé věci už tady byla zmínka. S naprostým klidem můžu říct, že se mezi takové věci řadí i nové album pražsko-slezské formace Patole. Deska s názvem Zítra už nebude nic spatřila světlo světa v první polovině srpna a nabídne, pokud budeme počítat i intro a outro, celkem sedm skladeb, rozprostřených do přibližně dvaceti minut. Kromě digitální verze, kterou najdeš klasicky na bandcampu, se tahle nahrávka dostala také na kazety. V limitovaném počtu kusů, DIY přímo od kapely, co kus, to originál, a k tomu bohatý doplňkový materiál. Naprostá paráda a klobouk dolů. A jakmile tahle deska začne hrát, tak je všechno jasné, všechno najednou dává smysl, i když se zároveň všechno tak nějak rozpíjí v mlhavé nejasnosti.

Zítra už nebude nic Ti hned od začátku nabídne hřejivou náruč, kam se budeš chtít schovat. Záhy ale zjistíš, že to není všechno tak, jak to vypadá. Tahle deska si prostě jde svojí cestou, poháněna hlavou i srdcem. A právě to ji dělá výjimečnou a neskutečně skvělou. Je v tom romantika, jistá přímočarost, jakási zvláštní ryzost, a hlavně upřímnost a schopnost vyprávět příběh. Je to niterní záležitost, která se z prvotního ostychu mění na odhodlanost pokračovat v započaté cestě. A je to celé taky krásně špinavé s dechberoucí atmosférou. A právě ta mě naprosto dostává, každým poslechem víc a víc. V každém tracku je schovaná neuvěřitelná energie, která se postupně uvolňuje, aby se nakonec opět rozplynula v prázdnu, než se ji stačíš dotknout. Musím říct, že mě opravdu mrazí, když se příjemné a mnohdy až neskutečně poetické vyprávění změní v naštvaný a zlostný řev, který proniká hluboko pod kůži, do každé části těla. Přitom si to celé ale zachovává svůj romantický nádech, který nemizí. Dopoví Ti celý příběh, i když to možná někdy bolí, i když to není příjemné, a i když se Ti to nemusí tak úplně líbit. Ale chceš to slyšet, protože je to katarze, po níž nastane na nějakou dobu klid. Přijde uvolnění, všechny napjaté svaly a nervy a povolí a Ty se jen v opojení svalíš na zem a přerývaně dýcháš. Víc nepotřebuješ, svět kolem Tebe je najednou tichý a jiný a Tobě stačí, že existuješ, že seš tady a napíná se Ti hruď. Moc dobře víš, že se stačí zvednout a jít. Jít daleko, směrem k obzoru, kde se nebe dotýká země a kde všechno splývá a zároveň se rozděluje. Máš najednou hodně otázek, vzpomínky a myšlenky rotují hlavou a všechno míří tam, kde stačí říct, že Zítra už nebude nic.

Patole si Tě omotají kolem prstu, tomu věř. Ta upřímnost celé desky je totálně strhující a není před ní úniku. Přitom se to obejde bez velkolepých gest, bez zbytečných řečí, bez machrovinek kolem, bez přehnané epičnosti. V tomhle případě naprosto krásně platí, že méně je někdy opravdu více. Patole nepotřebují sáhodlouhé texty, ani skladby. Barvitost jazyka a srdceryvnost sdělení, spolu s drnčícími kytarami, tady udělají své. A když se k tomu přidá už zmiňovaná atmosféra, tak je to vážně síla, která Ti rozklepe kolena a dost možná Ti i vžene slzy do očí. Nemá smysl se tomu bránit, stačí to jen nechat plynout. Stačí se jen nechat unášet. Stačí jen jít, nesledovat cíl, ale cestu. Může se kroutit, může klesat a stoupat, může být blátivá i prašná, ale rozhodně je přínosná. Krok za krokem se vzdaluješ od toho, co Tě tíží, a naopak se blížíš k rozuzlení, k sobě sama, možná zpátky na začátek. Možná zpátky k tomu, od čeho si chtěl utéct. Jenže… i tohle je cesta. A je důležitá, z nějakého ne zcela známého důvodu to víš, cítíš to v kostech. Chceš ji projít znovu, chceš znovu zažít ten opojný pocit. A zjišťuješ u toho, že není stejný, že i když tahle cesta vede pořád skrze stejná místa, pocity se mění a Ty objevíš pokaždé něco nového, nějakou maličkost, drobnost, které Ti vykouzlí úsměv na tváří. Budeš se chtít zastavit a jenom omámeně koukat do krajiny, do dálky. Budeš se chtít vracet, budeš chtít BÝT. Zítra už nebude nic Ti tohle všechno nabídne, vezme Tě na takovou cestu. Je to krásná deska, opravdu krásná. Jak už padlo na začátku, všechno tady najednou dává smysl, i když se zároveň všechno rozpíjí v mlhavé nejasnosti. Ale v tom je přeci ta krása. A co víc, tahle deska mi tak nějak připomíná pomalu se blížící podzim. Nádhernou krajinou zalitou barvami, krásné a už studené západy slunce. Nebo možná ještě ty pozdně letní, kdy se obloha večer zbarví do červena a pak už rychle padá tma. A Ty jen stojíš a nechceš se hnout. Tak už na nic nečekej a vydej se na cestu, bude to krásné, bude to neskutečné. A ty toho budeš součástí.