Další naprosto skvělá post-rocková záležitost k probíhajícímu podzimu. A vlastně taky jeden takový návrat, který mi udělal ohromnou radost. Z různých důvodů jsem měl tuhle kapelu už totiž za neaktivní. Není se moc čemu divit, když předchozí deska Faded Giant vyšla před dlouhým sedmi roky. Na druhou stranu, sám jsem nijak aktivně případnou činnost téhle čtveřice z Edinburghu taky úplně nevyhledával. O to větší překvapení bylo, když jsem při jednom z poslechů předchozích desek zjistil, že je na světe nový materiál. Stalo se tak ke konci srpna. Řeč tady je o britské (skotské) kapele We Came From The North a její nové selt titled desce. Pokud je mi dobře známo, tak vyšla pouze v digitální podobě a poslech si můžeš bez problému dopřát na bandcampu. Obsahem tu je pět fantastických skladeb, které dají dohromady necelou půlhodinu poslechu. No a Tebe čeká cesta plná zvratů, bouřlivé i klidné atmosféry, snění, uvolnění i pnutí.

Na We Cam From The North jsem narazil před mnoha lety díky jejich druhému počinu From Which All Things Depend. Pamatuju si, že mě tehdy velice zaujal cover art a skrze něj jsem se už snadno dokopal k prvnímu poslechu. A dostavilo se ohromení a velká láska. A musím zcela upřímně říct, že tahle deset let stará záležitost je prostě neskutečně výborná. Nicméně, tohle není o tom, co vyšlo kdysi, ale o novince, byť možná zase bojuju s tím zvolit si nějaký bod k porovnáním. Co ale mají tyhle dvě desky určitě společné je právě vynikající cover art, který v obou případech jasně křičí „pojď a poslechni si mě, tohle přeci chceš“. Co je naopak hodně rozdílné, tak to je nálada, která na novince utíká hodně do napjatých a místy i docela nervózních rovin, i když svoji jistou zasněnost si zvládne zachovat. We Came From The North tak oscilují na hraně mezi nevyhnutelnou apokalypsou a krásou, jež se z vlastní podstaty popírá, ačkoliv tyhle elementy dokážou existovat vedle sebe. Jen asi ne zcela nezávisle. Možná by se možná i dalo říct, že je to oscilace mezi apokalypsou a tím, co přijde po ní nebo, co by mohlo přijít.

Už první skladba má obrovskou moc člověka rozněžnit a zároveň paralyzovat. Několik bodů zlomu, stupňování napětí a následný únik zase kamsi do ticha. Tohle je přesně ten blížící se konec, kterému se nedá vyhnout, ani před ním uniknout, ale můžeš v mezičase ještě zachytávat všechno to krásný, co má skončit a možná, že i skončí. Občas je poměrně těžký vidět post-rock jako zničující spirálu pohlcující všechno a všechny, jenže se nedá jinak. Rozpadá se Ti půda pod nohama, svět hoří, ale ještě pořád máš čas utéct někam, kde tohle všechno bude tak maximálně slabou ozvěnou. Vždyť ani konec světa nemusí být rychlý a zdrcující. Může se klidně táhnout déle než Melancholia od Larse Von Triera. Můžeš to klidně brát jako proces, kde se do celého blížícího se zničení vkrádá myšlenka na záchranu a na kroky vedoucí k nápravě. Jen je pak otázka, jestli není moc pozdě a jestli takové snažení má vůbec smysl. Že by se mohlo jednat o takovou alegorii dnešní doby? Možná. Dalo by se říct, že hodně věcí sedí. Je v tom rozpor, cesta mezi stresem a klidem, výběr mezi dvěma stranami mince. Nutně v tom nemusí být smysl, jen směr.

A ona takhle zní celá deska, nejen úvodní skladba. Po ní totiž přichází na řadu zmíněné snění, unik od reality, útěk do klidu a ticha. Skladba Send/Return je přesně tím zasněním a bloumání, kdy chceš zachytit všechnu krásu pro sebe. Kdy budeš sledovat, jak si vítr pohrává s litím na stromech nebo na zemi, jak se mlha líně povaluje v krajině, než během dopoledne zmizí. Čas, kdy budeš chtít sledovat mraky plující po obloze, rosu v ranní trávě, pomalu přicházející zimu a nebudeš chtít myslet na nic moc jiného. A sotva se stihneš pořádně ponořit do peřin snění, tak se kdesi objeví bodavý osten hlásající konec klidu. Nepříjemný zvuk, co přetrhne nitky snové atmosféry a pohodí je do nejbližší škarpy.

Symbolem toho budiž kratší, ale o to údernější skladba Traitor Mechanics. Přechod z ticha do hluku je vlastně téměř vždy bolestnější a intenzivnější. Jak se tříští romantické představy a svět se prohýbá pod vlastní vahou. Snažíš se dýchat, snažíš se to přečkat.

Skladba Ocotillo Bloom pak nabízí jakousi střední cestu. Zachovává rozjímání vedle stresujících pozic a nechává na Tobě, k čemu se více přikloníš, co Ti bude bližší. Klikatá cesta mezi polomy a krajinou plnou života. Něco, co jsme se naučilx brát jako součásti našeho světa, ale bylo by lepší, kdyby žádná taková část prostě neexistovala. Otupění smyslů proti komfortu a vlastnímu přesvědčení. Něco jako, když chceš hledat smysl ve věcech, které ho dost možná postrádají. Snaha vysvětlit si něco po svém a pokusit se nacpat logiku tam, kde už teď není potřebná, protože její hledání odporuje samotné potřebě. Paradox z paradoxu. Hudebně rozkresleno tak moc živě, že se tomu nechce snad ani věřit.

Konec pak obstará track Caldera, který staví naději proti beznaději. Doufáš, ale tušíš, že tomu bude jinak, než jak ukazují myšlenky. Možná je to ale něco jako smíření, lehce posmutnělé, ale do jisté míry osvobozující. Moment, kdy pod tlakem vypínáš i záložní zdroj energie a upadáš do blahoslaveného spánku, kde se alespoň na chvíli neděje vůbec nic. Ale taky stav, který může být narušen a potrhán, nikoliv však zničen. Chvíle, když chceš spočinout, možná dokonce i v ní samotné. Ten moment, kdy s jistou obavou pozoruješ západ slunce, a tak trochu chceš, aby i ten další byl takový. Aby i ten další prostě byl a nedošlo k narušení rovnováhy rozedraného světa, který v neustálém koloběhu ožívá a usíná. Můžeš zůstat stát nebo vykročit do ticha, tmy, strachu a nejistoty, aby to všechno přešlo v opak a zůstalo jen vzpomínkou.

We Came From The North nabízí skvělou desku a jejich hudba mě šíleně baví. Nevím už ani kolikrát jsem self titled album slyšel a ani nevím, kolikrát si ho ještě poslechnu, ale vím určitě, že mě vždycky bavit. Jestli si teda chceš dopřát naprosto výjimečnou post-rockovou věc, tak určitě po We Came From The North sáhni. A nejenom po téhle poslední záležitosti, ale i po těch předchozích.