Tak nějak nevím, co tímhle některé kapely sledujou. Vydat na začátku léta desku temnou jako nejčernější noc mi asi moc nedává smysl. Zásadně bych si něco takového šetřil na podzim nebo na zimu. Ať to má ty správné vibrace. Jenže ne, nic takového. Pravda je, že se aspoň člověk může pak zchladit v té bažině beznaděje, jak je ctěná libost. A tohle je teda opravdu hodně nepříjemný materiál. Jakože příjemně nepříjemný, aby bylo jasno. V kanadském Quebecu se pro tentokrát opravdu urodilo. V polovině června tam totiž vznikla brutální nahrávka s názvem Penitence, kterou má na svědomí šestice Apes. Tuhle všepožírající záležitost najdeš v digitální podobě s poslechem na bandcampu, ale taky jako kazetu pod hlavičkou Death Farm Records, vinyl v režii Secret Swarm Records a kompaktní disk, který si kapela obstarala sama. Dostane se Ti tady osmi tracků a čtyřiadvaceti minut totální temnoty, která neodpouští a nepromíjí. Čekat asi můžeš všechno, ale realita bude přeci jen trochu jinde.

Když jsem Penitence slyšel poprvé, tak jsem vlastně moc nechápal, co se děje. Všechno se na mě valilo a hrnulo s takovou intenzitou, že jsem jen pomalu a v klidu vstřebával. Brutální smršť bez nějakých vytáček a vyhrávek. Bez pozvolného startu nebo jakýchkoliv mezírek pro nádechy. Od začátku do konce nelítostný tlak, hrubá síla, která se neptá, na nic nečeká, jen ve své vnitřní jistotě rozsévá zkázu a chaos. A slovo zkáza v tomhle případě nabývá poněkud jiného významu, protože to, čeho jsou Apes schopni, se dá jen stěží popsat. Deathgrindová nálož, co ničí a drtí. Nutno podotknout, že první poslech proběhl jednoho horkého dne, vlastně jako ten druhý, ale stejně to mělo něco do sebe. Teda hodně do sebe. Nicméně, až třetí poslech se potkal s tou správnou atmosférou, kdy pod zataženou oblohou, za větru a deště vynikne tak nějak všechno, co se doposud někde skrývalo. Ano, atmosféra okolí má občas daleko větší vliv, a v tomhle konkrétním případě si to prostě sedlo skutečně jako prdel na hrnec.

Zvuk je na Penitence vážně zlý (ne špatný, ale zlý od slova zlo), bude Tě chtít zahubit. Nevzpomínám si, kdy naposledy jsem slyšel něco tak robustního a mohutného. Něco tak moc masivního a strhujícího, že i Tvoje husí kůže bude mít husí kůži. Apes nejsou na krev nebo na dřeň, jsou daleko za to všechno. Tahle deska burácí a je tak hlasitá, tak moc ohromující, že to možná neustojíš. Tohle je hudba ke konci světa, zániku civilizace, nastolení vlády temnoty v čiré podobě. Šílenství, zoufalství, zmar, všechno tohle na Penitence najdeš, všeho se Ti dostane měrou více než dostatečnou. Pak už bude ve skrze jedno, jestli kráčíš na troskách světa zničeného spalující vedrem nebo v šedé postapo atmosféře. Apes Tě dostanou tak jako tak. Jasně, už tu o intenzitě byla řeč, ale musí na ni dojít ještě aspoň jednou, jelikož se jedná o zásadní složku. Rovnýma nohama přímo do dění. A pak už jen nepolevující drtivé sevření. Těžkotonážní kytarová stěna, natlakované bicí a hrubozrný vokál doplněný na mnoha místech bestiálním řevem. Ne, tady v tomhle vesmíru už není žádná harmonie, byla zlikvidována, je načase na něco takového už prostě zapomenout. Sirény ohlašují zánik starého, ale nového nečekej zhola nic. Svět se propadne do sebe, do nejtmavších hlubin, kde už nejspíš není nic. A nic ani nebude.

Jestli jako svoji vlastní měrnou jednotku intenzity a stavu absolutního pohlcení, stejně jako počínající fyzické bolesti spojené s hudbou beru Totem Skin, tak Apes se tomu na několika místech s klidem vyrovnají. Zatímco Totem Skin šli ale vždy více do vířícího chaosu, tak Apes obrací na svých strunách a hlasivkách bestialitu. A třeba srovnání s Hexis asi taky nebude moc věci, pokud si na to samovolně nevzpomeneš. Co mě na Penitence dostává jsou skutečně mistrovsky poskládané změny tempy, zejména z těch rychlejších částí do pomalejších, když všechno najednou neuvěřitelně zhoustne, a pak se dostaví hromový zlom, kdy praská zemská kůra. Celkově je tempo většinou střední, ale tahle kanadská šestice se rozhodně nebojí jít ani jednu stranu. Umí zatopit pod kotlem stejně výživně, jako předvést explozi brutálnosti. Navíc je v hudbě cítit neustále napětí, jistá těkavost, kdy jednoduše netušíš, jaký bude další krok a kam bude vůbec směřovat. Můžeš se jen domnívat, můžeš tušit, ale víc ani náhodou. Chvílemi to je tak moc strhující, že budeš přemýšlet, zda je něco takového ještě možné. A kam až jde vůbec posunout hranice snesitelnosti, kde se hudba láme a drolí na kousky. Přemýšlím tak, jestli jsem zachytil všechno nebo alespoň velkou část toho, co Penitence nabízí. Jestli jde takhle mocnou záležitost vůbec nějak víc zachytit. Občas to bylo hlavně o pocitu zničení a destrukce. O tom, že si člověk může vyzkoušet, co ustojí a co už ne. Tak se hluboce nadechni a udělej první krok, zbytek už nebude ve Tvé režii…