Nějaká další podivnost, zběsilost nebo šílenost? Vlastně proč ne. Za mě osobně toho není nikdy dost. A co víc, popřu u toho všechno najednou. Už tady padlo, že úplně nemusím one man projekty, byť mířeno hlavně na post-rock, platí to i v některých dalších případech. Metal taky není úplně můj šálek čajové směsi, spíš se mu cíleně vyhýbám. No, a nakonec to skončí u toho, že mi hlavu zamotá black metalový one man band, což dost dobře nemusí dávat smysl. Nicméně, je to tak a neudělám s tím nic, ani kdybych chtěl. Ve druhé polovině června se z temných finských lesů dostala na svět nahrávka nesoucí název Of Atonality Of Breathing. Stojí za ní Krvuspára a jestli hledáš něco, co Ti bude chtít rozežrat duši, tak už hledat nemusíš. Zdravice do Oulu nebo nejspíš někam do krajiny za městem. Tahle temná a nervy drásající záležitost je k dispozici aktuálně pouze v digitální podobě, kterou můžeš okusit na bandcampu. Časem by se ale měla dostat i na kazetové pásky, ale na to si ještě budeme muset počkat, kdy a jestli se tak stane. Tři skladby, skoro půlhodinová výprava a sžírající bezútěšnost, jež Ti nabídne ostrou náruč, kam se ale stejně budeš chtít schovat. Ve výsledku Ti ale možná ani nic jiného nezbude. Protože, až nic nebude, přijde na řadu trochu jiný pohledy na věc.

Jasně, může být něco víc ikonické a patetické zároveň, než je finský metal?  I když si od toho odečteme dramatickou složku, tak se metalu ve Finsku podle všeho daří. Sám bych se nejspíš ke Krvuspára nedostal, ale různé nitky se nakonec rozutekly všemi možnými směry a skončily v Oulu, kam je určitě dobré se, byť třeba jen hudebně a virtuálně, podívat. Samozřejmě jsem s tím nějakou dobu otálel, ale měl jsem i tušení, že tohle by mohlo být přeci jen něco trochu jiného, než by si člověk dokázal představit. Realita je jinde, protože Of Atonality OF Breathing není „něco trochu jiného“, ale je to hodně jinde. I když z části by možná někdo mohl mluvit o takové klasice. Jenže, i klasika se dá různě zohýbat a tvarovat do mnohdy těžko myslitelných poloh. Krvuspára tak přináší temnou, rozervaně syrovou, mystickou a pulzující věc, která Tě vezme na takovou menší procházku, kde dost možná poznáš zatím nepoznané. Ostatně, stejně asi nenajdeš lepší místo, kde se zbláznit než husté severské lesy. Tohle je tak trochu cesta skrze šílenství někam, kde by se dalo mluvit o vnitřním klidu. Útěk před sebou samým, protože to, čeho v takovém případě můžeš nejvíc bát, seš pouze Ty. Nezdá se to, ale děsivost takového faktu se po chvíli ukáže jako docela zásadní. A pronásledovat sám sebe není nic, o co by mohl člověk tak nějak stát.

Vlastně mi Of Atonality Of Breathing evokuje jakýsi proces sebepoznání a očištění. Navíc v silném spojení s přírodou, která na sebe může brát nejrůznější podoby. Cesta šílenství může být započata. První skladba s názvem Cantolypus se postará o prvotní šok, ale zároveň v ní můžeš i hledat i nějakou naději, která ale spíš protéká mezi prsty a zachytiti moc nejde. Je to jako ztratit se někde v lesích a zjistit, že jediným společníkem si budeš zase jenom Ty. Můžeš si v hlavě převracet nejrůznější myšlenky, ale nebude trvat dlouho, aby skončilo u těch nejtemnějších. A čas od času není tak úplně špatné se do něčeho takového pustit. Tím hlavním spouštěčem je ale vždycky konkrétní situace udávající následně všemu směr. Potkat se se svými démony a představami odkudsi z hloubi duše nicméně nemusí být zcela příjemná záležitost a vybalancovat hranici mezi ztrátou zdravého rozumu a běžnými stavy se za jistých okolností nemusí jevit tak lehce. Jenže, není cesta skrze absolutní myšlenkovou nepříčetnost tím, co hledáš a co Tě nakonec může dovést k vnitřní rovnováze? Odpovědět si musí každý sám, protože stačí pár neuvážených kroků a hrozí kolaps. Krvuspára se na několika místech dostává přesně do těhle poloh. Totálně syrový a chaotický zvuk topící se v jisté kakofonii doplněný o zastřený hlas doprovázený někdy až nelidskými skřeky. Primitivismus, co vychází přímo z nitra země. Nejde se vracet, je třeba jít dál. Skrze absolutní bordel promíchaný s temnotou. Stačí se ale pořádně ponořit a tma se začne pozvolna trhat, chaos dostávat tvar a svět kolem bude zase jasnější.

Druhá skladba Of Atonality pak může symbolizovat jakési smíření. Smíření s nastalou situací. S tím, že jenom Ty si můžeš pomoc. Přijmout podstatu věci a nějak si usměrnit svoje už probuzené temné myšlenky, démony a představy, ze kterých běhá mráz po zádech. Je to snaha o zklidnění mysli, kdy je všechno ještě moc čerstvé, aby to fungovalo na sto procent. Důležité je nepřestávat, přes všechny možné i nemožné pochybnosti vytrvat a potlačit ostny rezignace. Naposledy se na nějakou dobu ponořit do sebe sama a nechat některé věci plynout. Vykašlat se na to, jestli to bude dávat smysl, protože hledání smyslu je tím posledním, čím by se měl člověk zabývat. Racionalita musí na chvíli stranou. Jinak by asi nešlo postavit se svému strachu a svým obavám. Nešlo by se ztratit ve svém nitru, což by byla docela škoda.

Of Breathing I-II je pak už jen o nalezení vnitřního klidu. Posledním krokem na celé cestě, kdy ještě můžeš zapochybovat, že to k něčemu bylo. Finální částí určující míru a možná i hodnotu sebepoznání. Je to o návratu, ale ne na začátek, spíš do procesu života s novými poznatky. A můžeš u toho přemýšlet, jak moc Tě něco takového změnilo a jestli vůbec. Jak moc odlišně budeš některé věci vnímat, jak moc jinak se budeš moc dívat na svět. Všechno k tomu směřovalo, k bodu totálního klidu, kde se rozplynou stíny a svět na moment zmizí. Dlouhá výprava došla svému konci a Ty můžeš konečně spočinout v čase. Lehnout si na zem a dívat se oblohu, jak moc jiná, a přesto stejná je.

Krvuspára nabízí na Of Atonality Of Breathing opravdu nevšední a strhující zážitek, který Tě mocně vtáhne. Každá skladba je trochu jiná, ale dá se tu mluvit o stejném základu. Jsou momenty, kdy se album noří do zlámané romantiky nebo převrací skoro až post-rockovou atmosféru a lehce se dotýká snění. Poslední track v závěru přechází až do rituální podoby, kde všechno mohutní a mocní. Atmosféra je občas neskutečně monumentální a velkolepá, ale do jisté míry zůstává pořád syrová a neučesaná, což mě neuvěřitelně baví. Má to hloubku, kam se musíš dostat, aby to celé vyznělo ještě víc intenzivně. Parádnímu zážitku pak pomáhá i nástrojová obsazenost, protože třeba varhany nebo basklarinet tomu dodají ještě o něco brutálnější a možná i experimentálnější rozměr. To, co ze začátku vypadá jako hluková bariéra se nakonec změní v silně emotivní záležitost. Baví mě to hodně, opravdu hodně. Syrový a špinavý zvuk, atmosféra, stavba, rozervanost, kvílení, prostě všechno. Slabé místo tu není. Tahle deska Tě prostě zasáhne. Věř tomu a nebraň se.