Tuhle věc jsem slyšel ještě v září, v jednom z těch nesmyslně horkých dní. A musel jsem ji poněkud delší dobu zpracovávat. Jenže i tohle mám tak nějak rád. Když si po prvním poslechu dám větší časový odstup, občas si na nahrávku vzpomenu, přemýšlím, co všechno ve mně zanechala a když už mě to začne lehce sžírat, nechám hrát jeden nebo dva songy jen abych si připomněl, jak to zní a jestli si pamatuju dobře. No, a nakonec uteče docela dlouhá doba, nějaké vnitřní pnutí mě dovede k tomu, že se ponořím víc pod hladinu a je vystaráno. Nakonec to ale nemusí být ani tak vnitřní pnutí jako spíš nějaká vetší či menší připomínka, která na mě zakřičí, že tohle jsem už slyšel a bylo by dobré se tomu znovu pověnovat. Možná zvláštní přístup nebo cyklus, ale má to svoje kouzlo a občas jsou některé věci s odstupem času prostě lepší. Nejinak tomu bylo v tomhle případě. V případě italského ema/screama s názvem Noverte. Tahle parta z Bologni vykopla ke konci září svůj nový počin pojmenovaný Con uno sguardo solo a trefila se do slabin. Nahrávku můžeš najít v digitální podobě s poslechem třeba na bandcampu, ale taky jako dvanáctipalcový vinyl, pod kterým je podepsána celkem zajímavá plejáda labelů. Konkrétně se jedná o No Funeral (CA), Dingleberry Records, Entes Anomicos (DE), Boslevan Records (UK), Remorse Records (FR), Salto Mortale (SK), Dischi Decenti, Non Ti Seguo Records, Fresh Outbreak, Flames Don’t Judge, 1a0, troppistruzzi (IT). Je třeba se tady připravit na pořádně rozervaný materiál na ploše sedmi tracků, co dají dohromady osmnáct a půl minuty. Tohle je něco, co Tě zasáhne, věř tomu.

Rozervanost, to je asi to hlavní, co mě napadlo vždycky, když Con uno sguardo solo začala hrát. Ona je to vlastně taková mírná sebedestrukce končící očistou. Stav, kdy ze sebe dostaneš všechno, sebere Ti to hodně sil, ale nakonec to všechno má jen pozitivní efekt a můžeš volně dýchat bez jakékoliv tíže, Ta vezme za své, sice se dlouho bude tvářit nepoddajně, ale nakonec se zlomí a padne a bude to fajn. Řekl bych, že téměř všichni známe ten pocit, když už má člověk chuť všeho nechat, nechce nic vidět, slyšet, s nikým mluvit. Touží jen po tmě a tichu, i když to uvnitř jeho hlavy je jako v běsnící bouři. Zataženo, občas trakaře nebo jen totální chvilková temnota, která mizí stejně jako bouřkové mraky. No a ta běsnící bouře, to, co Tě láme ve dví, ale zároveň přináší momentální úlevu, která dojde docenění později, to jsou Noverte. Katarze vykoupená bolestí vzpomínek a myšlenek, které se kumulují postupem času a někde někdy vyplavou. Tahle deska bolí, láme se, křičí, běsní a rve sebe sama na kusy ve snaze dosáhnout celku prázdnoty. Výsledkem je ticho a klid. Co tomu ale předcházelo bylo kousek od totálního pomatení smyslů.

Romantika se tady utápí v chaosu a temnotě. Melodie jsou pohlcené hlukovým šílenstvím, snění se ztrácí v totální rozervanosti. Emo, screamo, noise, hardcore, matika pracující společně, i když občas tlačící proti sobě ve slepých uličkách, které se tváří, že z nich není úniku. Občas to celé působí tak moc podladěně a rozladěně, že máš chuť se zeptat, jestli se něco nepokazilo a je to pořád ještě záměr. Nebo to už přestalo dávat smysl a teď se na Tebe valí jen nesmyslný chaos, který nikam nemíří, jen žere čas a prostor. Zrezivělé vrzání v útrobách temnotou sevřené zahrady. Naproti tomu se v některých pasážích objevují i takřka radostné a snové vyhrávky nebo to krásně šlape v matematickém sledu. Hlavní ale je, že výsledek je bez jakýchkoliv debat strhující a zanechá v Tobě něco, co si prostě budeš pamatovat. A je jedno, jestli v tom slyšíš víc hardcoru nebo ho tam najdeš málo, jestli je to míň emo, než se dalo čekat nebo jestli je to vůbec ještě emo. Stejně jako je jedno, co vidíš za post-hardcorovou slupkou či jestli chceš použít nějaký pokroucený výraz. Tahle nahrávka na to kašle, chce Ti totiž něco naléhavě a se zuřivým vypětím něco sdělit. Přináší pokoj po bolestivém procesu, kdy je třeba mít na paměti, že bolest není vždy špatná. Vydat se na tuhle podivuhodnou cestu je neskutečně omamující a může Tě to dostat víc, než by Tě napadlo. Dej si to celé nebo si to dej po částech, pusť si to nahlas nebo klidně i potichu jako kulisu. Tahle věc se hodně povedla a nabídne Ti toho opravdu dost. Na nějakou vyváženost tady asi rovnou zapomeň, jede to tak nějak samo a jestli je v tom rovnováha, tak spíš vznikla náhodou než cíleně. Tím ale zase nechci říct, že by Con uno sguardo solo byla jen bez ladu a skladu „poskládaná“ deska. Spíš tu chaos má své nezastupitelné místo a všechno je pod jeho kontrolou. A taková chaotická vyváženost, to přeci nedává smysl. Zní to ale rozhodně zajímavě. Tak možná ještě chvíli přemýšlej a pak už se vydej na hlubin odevzdanosti, kde si můžeš podat ruku s temnými stíny. Noverte přišli, aby Ti ukázali něco, co ještě dost možná neznáš.