Je chladné ráno 29. srpna. Po další vlně spalujících veder je už třetím dnem zataženo a v nepravidelně dlouhých intervalech přichází déšť. V jedné z klidných ulic na okraji Prahy je u polorozpadlého stavení nalezeno v kůlně za domem tělo ve značném stádiu rozkladu. Při bližším ohledání následně přichází šok, jelikož se nejedná o jediný nález, který zahrada s domem ukrývá. Ve sklepě domu jsou v sudu objeveny pozůstatky dalšího těla a pod vzrostlou jabloní je po pár hodinách intenzivní práce vykopán další trup. Zděšení poté vrcholí, když je při detailní prohlídce stavení nalezena čtvrtá mrtvola, ukryta na těžko přístupné půdě. Obyvatelé v nejbližším okolí se zdráhají uvěřit tomu, co se stalo v jejich těsné blízkosti a pražská mordparta naplno rozjíždí své pátrání. Zprávu berou útokem rovněž média, která ve snaze urvat co největší senzaci narušují jak průběh vyšetřování, tak i psychické rozpoložení místních obyvatel. A ve vzduchu visí celá řada otázek. Kdo by mohl stát za takto odporným činem a co ho vedlo k tomu jej spáchat? Jak se oběti dostaly na místo, když dům už je několik posledních let opuštěn? Jak je možné, že si nikdo ničeho až do onoho rána 29. srpna nevšiml?

Jako první se veřejnost dozvídá informaci, že těla byla na místě různě dlouhou dobu, přičemž jedno z těl v domě leželo dle expertíz už více než rok. U dalších tří obětí byla stanovena doba smrti mezi čtrnácti dny a pěti měsíci zpětně. „Vzhledem k provedení a místu nalezení těl je nepravděpodobné, aby za činem stálo více pachatelů, nicméně i s touto verzí pracujeme“, sděluje hned druhého dne ráno médiím a veřejnosti vedoucí pražského kriminálního oddělení. „Momentálně ještě stále probíhá detailní ohledání místa činu a zajištění všech důkazů, které by mohly vést k odhalení pachatele tohoto hrozného činu,“ zakončuje zkušený velitel tiskovou konferenci. Ve společnosti začínají následně kolovat nejrůznější fámy a historky, množí se teorie o způsobu provedení i o motivu. Stejně tak se horlivě diskutuje o identitě obětí a jejich vztahu, policie vyslýchá možné a případné svědky, novináři vymýšlí neskutečné příběhy, které údajně získali od místních obyvatel. Praha a velká část republiky žije senzací, ale na otázky jaksi chybí odpovědi.

Ani po několika týdnech nepřichází zásadní zlom, místo toho lehce opadá zájem o toto téma. Mluví se o organizovaném gangu, podobnému orlickým vraždám, ale i řádění jednotlivce. Policie je skoupá na slovo a novináři už prakticky vaří z vody, jelikož chybí nové důkazy a informace. Historka místního obyvatele, který tělo zcela náhodou objevil při ranní vycházce se psem už byla také vyřčena a publikována v tolika verzích, že už ji znají všichni nazpaměť. Poprvé se ale policie uvolňuje k větší a rozsáhlejší tiskové konferenci, v jejímž rámci jsou nastíněny některé podrobnosti. Dle vyjádření jednoho z kriminalistů se v domě nenalezlo nic, co by mohlo posloužit jako vodítko k odhalení pachatele. „Celým domem se nesl nesnesitelný hnilobný zápach a po otevření půdy se mnohým z nás opravdu obrátil žaludek naruby,“ popisuje člen vyšetřovacího týmu detaily z objevení těl. „Identitu obětí máme téměř na 100% potvrzenou, ale vzhledem k citlivosti případu zatím nebudeme zveřejňovat podrobnosti,“ končí kriminalista tiskovou konferenci a rozviřuje tím další kolo debat.

Zlom přichází po více než měsíci, kdy vyšetřovací tým dává do souvislosti s nalezenými těly rok starý případ umučené oběti, která byla objevena na okraji pole kousek za Prahou. Vyšetřovatele k tomu vede celá řada podobností, od brutálního způsobu provedení až po tajemnou značku, která byla spatřena vyryta ve sklepě domu, stejně jako na kůži oběti rok starého případu. V tu chvíli už je ve hře i nemilosrdná sekta, která provádí neřízenou čistku. Kroky vedou kriminalisty i do prostředí subkultur a prapodivných kultů.

Zde pak nastává další důležitý moment, kdy je podivný znak podobný tomu, který byl označen jako důkaz z domu hrůzy, ale i z případu oběti z pole, zahlédnut jako výzdoba oblečení jednoho z členů subkultury točící se kolem hudebních stylů grindcoe, goregrind a mincecore. Vyšetřovatelé zkoumají texty, agresivní muziku, názory přiznivců tohoto extrémního hudebního stylu, i zázemí stoupenců. Dochází k prvním konfliktům, kdy subkultura odmítá s policií spolupracovat a upozorňuje na nevhodné chování z řad vyšetřovacího týmu státního orgánu a na zneužívání postavení. Vedení policie se snaží mírnit napětí a zamezit významnějším sporům, které by ohrozily nebo narušily vyšetřování. Je zabavena velká část zvukového i obrazového materiálu, je také zadrženo několik členů pražských kapel. K tomu se konají první protestní pochody a záležitost pomalu eskaluje. „Část zabaveného materiálu byla velice nevhodného, nikoliv však nezákonného obsahu,“ sděluje na další tiskové konferenci šéf pražské mordparty. „U dalšího materiálu stále probíhá jeho zkoumání, ale obecně můžeme říct, že jde o extrémní a mnohdy mravně pokleslou nebo nevhodnou formu vyjádření, která nese znaky nebezpečného chování. Obrazové i zvukové materiály jsou velice expresivní i vulgární a můžeme mluvit o jisté kriminalizaci nebo i adoraci kriminalizace jako takové,“ vysvětluje vedoucí kriminalistů. Se svým vyjádřením přichází i protistrana. Slovo si v tomto případě bere známá osobnost pražské extrémní hudební scény David Grašenský známý pod přezdívkou Goremincer. „Samozřejmě je to úplná blbost. Policie jen hledá záminku, aby na nás něco ušila a využije u toho každé příležitosti, kdy se něco vymyká normálnosti, jak si ji příslušníci policie definují a představují. Odmítám v tomto případě jakékoliv spojení extrémní hudby s jakoukoliv kriminální činností. A pokud jde o zabavování nahrávek, oblečení a plakátů, ale i o razie v klubech a zkušebnách, jedná se o naprosté překročení všech hranic. Policie svými kroky zasahuje do uměleckého vyjadřování a opomíjí tak celou řadu jiných problémů, kde hrozí reálné nebezpečí, jako je extrémní pravice nebo stoupenci československé republiky.“

I přes kritiku z řad subkultur a části veřejnosti pokračuje série naplánovaných razií, kdy při jedné z nich je objevena část oblečení s tajemnou značku, kterou policie bere jako jeden z hlavních důkazů, které spojují oba dva případy. Netrvá ani tak dlouho a vyšetřovatelům se onu tajemnou značku daří identifikovat. Další zlomový moment je tak spadnutí a přichází tehdy, kdy jsou zadrženi členové jedné z pražských grindcorových kapel. Vášnivé diskuse, o jakou kapelu se jedná, končí ve chvíli, kdy je výsledek policejní práce prezentován v médiích, kde zazní i jméno dané kapely. St. Mincer je dobře známé pražské uskupení, které kromě tvrdé hudby servíruje i obscénní, vulgární a nevhodné texty a v dřívějších dobách používalo jako svůj symbol právě onen tajemný znak, který provází celým vyšetřováním. Subkulturní scéna je v šoku, stejně jako veřejnost, a přichází obviňování policie, která má hledat obětního beránka a zároveň narušit struktury v prostředí, které je obestřeno tajemstvím. Titulky v médiích mluví o honu na čarodějnice a utíkání od skutečných problémů, subkultura svolává demonstrace a označuje policii za zločineckou organizaci, která jedná na popud státního aparátu s cílem kontroly nezávislého umění. Konají se přednášky na téma policejních represí a úlohy policie ve vedení státu, stejně jako dopady na život v subkultuře. Všechno utichá až po domovních prohlídkách členů kapely St. Mincer a lidí z jejich okruhu.

Je nalezena a zabavena další část obrazového, ale i zvukového materiálu a jsou také objeveny důkazy, které mají na svědomí hlavní průlom ve vyšetřování. Jedná o propojení vztahu obětí a členů hudební kapely, stejně jako o fotografie mrtvých těl, nejen lidských, které byly překreslovány a použity jako vzor pro design kapelních nášivek a triček. Mezi těmito fotografiemi jsou nalezeny i ty, které zobrazují těla z domu hrůzy na okraji Prahy. Objeveno je také několik lidských kostí a v mrazícím boxu ve sklepě domu jednoho ze členů St. Mincer pár nádob s kusy masa, které je posléze vyhodnoceno jako lidské, a navíc pocházející z obětí domu hrůzy. Členové kapely St. Mincer putují do vazby a spolu s nimi několik blízkých lidí, kteří podle vyšetřovatelů o jejich chování věděli a ojediněle také napomáhali se zakrýváním stop. Část subkultury se po tomto zjištění od kapely a jejích členů distancuje, jiná část nadále viní policii ze zneužití pravomocí a z účelového zadržení členu kapely ve snaze očistit jejich jméno. Grindcorová scéna je pod drobnohledem policie a probíhá další série policejních akcí a razií, namířených na okolí kapely St. Mincer. Díky velké provázanosti mezi jednotlivými žánry se veškeré zásahy bezpečnostních složek dotýkají prakticky celého subkulturního prostředí extrémní muziky, které se v mnoha ohledech dále štěpí. Na straně jedné panuje ponurá a skleslá atmosféra, na straně druhé stále ještě bují odpor proti policii a jejímu postupu. Další několika týdenní snažení a pátraní však nikam nevedou a počet zadržených osob tak zůstává stejný.

Po dlouhém mlčení nakonec vystupují před veřejností i sami členové kapely St. Mincer a bez jakéhokoliv zapírání a odmítání viny objasňují motivy svého jednání. „Když se to stalo poprvé, tak to vlastně byla nešťastná náhoda. Pak jsme si ale řekli, že v tom můžeme brát spoustu inspirace, a navíc to všechno bude autentický, ačkoliv o tom nikdo z lidí, co nás poslouchají, nebude vědět. Bylo to i o porušení pravidel a nějakém překročení hranic konformity, všednosti a zákazů,“ vysvětluje před kamerami televize zpěvák kapely R. Valenta. O případ je obrovský zájem a média berou jakoukoliv senzaci, která by mohla znamenat body ve sledovanosti nebo v prodeji. O St. Mincer se během chvíle ví po celé Evropě, ale útržky zpráv putují i dále do světa. Dalším, kdo před zvídavým okem kamer vypovídá část svého příběhu, je bubeník D. Slezák, který se ke kapele na stálo přidal teprve před časem, byť za bubny pravidelně hostoval a se členy kapely udržoval nadstandardní vztahy. „Musím říct, že mě to ani moc nepřekvapilo, když jsem se o tom dozvěděl. Jasně, že jsem měl čas a příležitost k tomu, abych odešel nebo podniknul i jiné kroky, ale ta představa toho, že je člověk neustále pod tlakem, byla dost lákavá a taky opojná. Mělo to prostě svoji tvář.“ Pro část veřejnosti se kapela St. Mincer stává velice oblíbenou a vzniká tak početný fanklub, který se s kapelou samotnou a s činy jejích členů ztotožňuje. Početnější je však skupina, která nejen celou čtveřici, ale i subkulturu extrémní muziky zavrhuje a volá po co nejpřísnějších trestech. Se svým vyjádřením přichází později i další ze členů, a to konkrétně kytarista J. Valášek, který nejprve jakékoliv rozhovory odmítal. „Bylo v tom něco zvířecího, něco z úplně primárních pudů. Byla v tom divokost a touha po extrémním zážitku. Ve výsledku se tu můžeme bavit o celkové dekompozici a je jedno jestli morální, anebo té reálné. Možná šlo dokonce o dekompozici vlastního vědomí a překročení hranic normálnosti, stal se z toho životní styl.“ Společnost je šokována klidem všech zúčastněným a na pozadí se formují další protesty vymezující se proti policejním akcím.

Do období neklidu vstupuje také mohutná demonstrace, na kterou přijíždí i část podporovatelů kapely ze zahraničí a dochází k několika potyčkám mezi demonstranty a policí, stejně jako představiteli církve, kteří na případu poukazují na nebezpečí plynoucí z prostředí tvrdé hudby. Čtveřice hudebníků a dalších sedm lidí z blízkého prostředí kapely se připravuje na zahájení soudního procesu, a to ve všech případech ve vazbě, vzhledem k závažnosti všech činů. Další zásadní zlom už nepřichází a až do soudního líčení, které s sebou nese velkou vlnu zájmu se tak odehrávají spíše sporadické akce, jež rozvíří prach vždy jen na krátkou dobu. Obhajoba se po projevech členů kapely před veřejností nemá prakticky čeho chytit, a nakonec poukazuje na špatný duševní stav, kdy jednotlivci nebyli schopni dostatečně rozeznat realitu. V případě blízkého okolí kapely se obhajoba opírá o nezištnou pomoc ve snaze zabránit zhoršujícímu se psychickému zdraví. Státní zástupce naopak poukazuje na to, že si byla kapela St. Mincer velice dobře vědoma svého jednání a toto jednání bylo vedeno značně brutálně. Zmiňuje rovněž velké množství zadrženého obscénního materiálu, na kterém demonstruje promyšlenost, ale i amorálnost celého případu a žádá pro členy grindcorového uskupení výjimečný trest, přesněji řečeno dvaadvacet let pobytu za mřížemi. Soudní proces nakonec budí velké emoce, a i přes veškerou snahu obhajoby je všech jedenáct lidí odsouzeno k trestu odnětí svobody. Před vynesením konečného rozsudku se koná ještě jedna velká demonstrace, která končí velkou potyčkou mezi podporovateli kapely a jejími odpůrci, kde se pohybuje i řada lidí z prostředí extrémní pravice. Vynesené rozsudky se tím však nemění a čtyřem členům kapely jsou stanoveny výjimečné tresty v délce trvání dvaceti dvou let. Sedmi lidem, kteří se pohybovali v blízkosti kapely St. Mincer a pomáhali tak zakrývat stopy, jsou vyměřeny tresty odnětí svobody od dvou do sedmi let.

Obhajoba využívá možnost odvolání, ale určené tresty jsou potvrzeny a všichni zúčastnění nastupují do věznic. O jednu z posledních senzací se tak postará sama kapela, která k odvolacímu soudu přichází v oblečení s designem mrtvých těl a nápisem Gore Till Death. Po skončení odvolacího jednání se pak o rozruch postará ještě zpěvák R. Valenta, který všudypřítomným novinářům sděluje, že ničeho nelituje a udělal by to znovu. „Byl to nádherný pocit, každý by to měl zažít,“ zakončuje svoji řeč s úsměvem na tváři. A tím je případ brutálních vražd, uchovávání lidských ostatků, podivných rituálů a nevhodného obsahu z prostřední extrémní muziky a světa subkultur vlastně u konce… Nebo ne?

St. Mincer – Self Decomposition, vydáno na konci srpna v digitální podobě. Třináct minut nekompromisního a hrubého grindcoru, co Ti utrhne čelist. Tohle chceš, jasná volba.