Když tady byla řeč o aktuálním dění, emocích a otázkách, tak v tom klidně můžeme pokračovat. Jen z druhé strany pomyslné barikády, která vznikla v hlavách těch, kteří se nakonec hezky v teple na všechno dívají z dostatečné vzdálenosti, a hlavně z bezpečí. Můžeme to vlastně klidně i spojit, protože pokud tu padla zmínka o Rusku a lidech, kteří tam žijí, možná spíš v některých ohledech přežívají a nechtějí být součástí systému, který se neštítí pro zájmy mocných hledat obětí ve vlastních řadách, můžeme se podívat jen o kousek dál, na Ukrajinu. Jak už zaznělo, ale není nic špatného to zopakovat, svět se už před nějakou dobou rozdělil kvůli válce na Ukrajině v podstatě na dva tábory. Jeden z nich stojí na straně Ukrajiny a všechno, co přijde z Ruska, považuje automaticky za absolutní zlo, zatímco druhý tábor se postavil na stranu Ruska, vzývá autoritářský režim, i jeho představitele a všechno špatný a zlý je z Ukrajiny. A stejně tak není od věci zopakovat, že není pochyb o tom, kdo je hybatelem aktuálního konfliktu. Nemusíme si vůbec malovat krásné představy o tom, jak je Ukrajina úžasným státem, kde všechno skvěle funguje. O tom to ani není. Ale rozuměj tomu, že to je právě Ukrajina, která čelí ataku na vlastní suverenitu a která musela spojit síly a začít se bránit nenasytnosti svého souseda s imperiálními choutkami.

I v téhle době se ale žije a systém balancují na vratkých nohách musí fungovat. A i v téhle děsivé a nesmyslné situaci se žije život. Ve strachu a napětí, mezi výstřely a troskami míst, která dříve vypadala značně jinak. I v téhle době se dějí vcelku normální věci, možná důležitější než kdy jindy. A i tady, stejně jako v předchozím případě, je nasnadě otázka, proč to všechno, o čem se tu píše. Na začátku března totiž vznikla nová nahrávka ukrajinské hardcore formace Dughouse. A to je přesně ta věc, která by se dala označit za normální, i když aktuálně působí hodně divoce. Představa, že se v takové době odehrávají i zcela běžné situace. Představa, že může fungovat něco jako hudební scéna. Možná o to víc, když si to celé zasadíme do kontextu a zmíníme, že Dughouse jsou původem z Oděsy. Jenže realita je jiná, a i když se takové věci dějí, je za nimi trochu jiné pozadí. V tomhle případě totiž nejde nezmínit, že dva členové kapely se aktuálně účastní bojů na obranu země, kde žijí. Střet dvou realit a dvou dost odlišných světů.

Pojďme ale na chvilku k té hudební stránce. Tahle ukrajinská parta totiž skutečně vydala na začátku března svoji první nahrávku pojmenovanou příhodně Falling Into Reality. K dispozici je v digitální podobě, ale taky jako kazeta s podpisem Reason Records. Na ploše šestnácti minut tu na Tebe čeká pět výživných a energických skladeb, které dají vzpomenout na poctivý hardcore s trochou toho punku. Připrav se na slušnou jízdu, která Tě solidně nakopne a nenechá na pokoji.

Dughouse skvěle mixují hardcore s punkem a vytváří zajímavou a do jisté míry i zvláštní směs, která má ale rozhodně velkou sílu. Hardcorovou tvrdost a nabroušenost tu doplňuje punkový drive a rozechvělá melodičnost. Celé je to pak zabalené do podivné melancholie nebo možná spíš smutku. Je v tom cítit i naléhavost, která postupně houstne a dodává celé nahrávce prapodivnou atmosféru. Asi tak jako když se snažíš vyhrabat z temnoty na světlo, ale všechno jde tak nějak proti Tobě. A Ty se stejně nezadržitelně, i když pomalu, dereš vpřed s divným úsměvem na tváří a celkově s výrazem, který v sobě kloubí bolest i radost, smutek i dobrou náladu. Únavu i velkou energii a odhodlání.  S výrazem šílence, který si prostě jde za svým. A možná je v tom i do jisté míry symbolika. Symbolika hledání cesty, kterou všichni zavrhli. A rozhodně tu je taky přítomna touha nebo snad lépe zápal a jiskra. Tohle světlo pořád svítí.

Falling Into Reality je povedená věc, která nikam moc nespěchá, ale samozřejmě to umí i nakopnout, jak se sluší a patří. Těžký a našlapaný kytary, tepající bicí a osobitý vokál, který se zařízne hluboko do mysli. Tohle je stroj, co neúnavně pracuje a nehodlá se jen tak zastavit. Hnaný energií, kterou následně rozdává na všechny strany. Líbí se mi na tom už jednou zmíněná nálada, která svojí naléhavostí dává desce poněkud jiný rozměr. A taky hodně charakteristický zvuk, lehce špinavý, skřiplavý a pískající. Je v tom ale schovaný i prazvláštní klid, ticho. Jasně, je asi divné mluvit v souvislosti s hardcorem a punkem o tichu, ale prostě to v tom je. Nevím jak, ale je. Tohle je věc, která je plná protikladů, a i ty odkazují na dobu, v níž žijeme. A je taky potřeba zmínit balanc, který tu funguje samovolně, někdy se překlápí víc, jindy míň. V některých chvílích už začínáš mít pocit, že se to všechno překlopí na jednu stranu a je ve výsledku jedno na jakou, ale nakonec se to celé zase navrátí do rovnováhy. Ta se může zdát křehká, ale zdání tu skutečně klame. Dughouse servírují nahrávku plnou emocí a pocitů, co nejdou popsat. Stavů měnících se každou chvíli bez náznaku toho, kam budou dál směřovat. Z toho pramení možná i neukotvenost, která je ale jen nahodilá, a to ve chvílích, kdy máš pocit, že to přestává fungovat, že rovnováha byla narušena a bude následovat jen tříštění skla. Že došla síla a energie a celé se to prostě zastaví. Jenže na tohle zapomeň, protože stačí jen vteřina a zase to jede ve stejných kolejích a možná s ještě větší intenzitou.