Pátek 03.06.2022, magické datum, kdy se toho sešlo tak nějak docela dost najednou. Jeden z těch dnů, kdy se na různých místech koná několik akcí, které nejdou nijak spojit.  Takže, pokud si chtěl člověk lámat hlavu nad tím, kam nakonec v páteční večer vyrazí, byl tady pro takové myšlenky velký prostor. Jasně, můžeme se vlastně asi donekonečna dohadovat, jestli je blbý si stěžovat na to, že je akcí hodně a některé se kryjí nebo pak nadávat, že jich je málo a není kam jít. Jen je občas škoda, když se překrývají události, z nichž každá má co nabídnout, a kromě hudební potravy přináší i nějaký ten přesah. Já jsem zvolil akci, která mi byla ze všech nejbližší. A to jak po hudební stránce, tak právě i po té myšlenkové. Nedalo se jinak. Sestava kapel byla opravdu neskutečná a nabízela hodně zajímavý zážitek. Tři kapely, každá hudebně dost jiná, ale jedna myšlenka, jež všechny spojovala. A já byl zvědavý na všechny tři. Vlastně jsem byl zvědavý úplně na všechno.

Smíchovská Eternia, kde se tahle benefiční akce na podporu vegan bistra Sabotage měla odehrát, je pro mě srdeční záležitostí, naprosto jedinečným prostorem, kam si téměř vždycky rád zajdu. Je to pro mě jakýsi symbol otevřenosti, kde jsem zažil nejrůznější věci a objevil spoustu zajímavých kapel a lidí. Je to místo, které pro mě osobně má zvláštní nádech, zvláštní auru. Vlastně se to ani moc nedá popsat, tohle se prostě musí zažít, není jiná možnost. Zažít celou atmosféru tohoto místa a nechat se jí naplnit, pohltit. Nechat se jí provést, aby Ti ukázala, co všechno v sobě ukrývá. Každou další návštěvou si Tě pak tohle místo víc a víc přitáhne a získá.

Natřískaný večer odstartovala brněnská hardcore/screamo parta Izurewara. A start to byl teda zatraceně přísný, nekompromisní a třaskavý. Byl to jeden z těch setů, který člověka vytrhne z klasické koncertové bubliny a celkově z běžného vnímání. Byl to set plný ostrého napětí, které stoupá a klesá a drží člověka v jakési křeči. Hodně silný zážitek, při němž běhal mráz po zádech a koutky očí se rozmazávaly. Hned od prvních tónů dala tahle formace jasně najevo, že nikoho nebude šetřit. Rozjela se tak pořádně hutná nálož, zabalená v potemnělém hávu a s pěkně uřvaným vokálem, který se zařezával hluboko pod kůži. Právě zběsilé manévrování hlavního zpěváka, který se chvílemi zmítal na zemi a chvílemi pobíhal ze strany na stranu, tomu celému pak dodalo na ještě vetší intenzitě. Pravidelné výlety mezi publikum, těsná blízkost, přirozenost a projev až na dřeň, to byla síla, s níž Izurewara vyrukovala. Tam, kde bylo potřeba dát důraz, se do toho opřel i druhý zpěv a přišlo silné zamrazení. Tam, kde bylo potřeba trochu polevit, přišlo mravenčení. Vlastně mi to docela připomnělo vystoupení švédských Totem Skin, o kterém můžu říct, že bylo tak moc strhující, až mě tehdy hudba opravdu fyzicky bolela. A i tady jsem chvílemi stál s otevřenou pusou a jen sledoval, jak se kolem mě žene něco, co nestíhám zachytit. Byl to i set, kde všechno, co padlo, bylo myšleno naprosto vážně. Věci, nad nimiž se člověk musí zamyslet a se kterými se běžně setkává. Názory, co mnozí považují za samozřejmé, ačkoliv se čím dál častěji můžeme přesvědčit, že tak moc samozřejmé nejsou. A to ani tam, kde bychom to třeba tak nějak očekávali. Všechno tohle bylo natěsnáno do několika málo minut, které ale měly sílu vichřice. Všechno bylo neskutečně intenzivní a celé to utichlo stejně rychle, jak to začalo. Byla to prostě brutálně dobrá pecka, co s klidem zvládne roztříštit zažité představy o čemkoliv, co člověka jen napadne. Musím říct, že mě toho napadalo spoustu. Ale to je jen dobře, protože z takových střepů se pak dá poskládat zase trochu jiný obraz.

Druhou kapelou, která se do toho řádně obula, byli Kronstadt. A Ti pokračovali statečně v tom, co už bylo započato. Přišla zničující hluková masáž, vlastně až destrukce, co si mě povodila a rozebrala na prvočinitele. Black metalová (blackened hardocorová chceš-li) jízda, která mě bez nejmenšího problému přikovala k zemi a nenechala mě se pohnout. Bylo několik chvil, kdy jsem si připadal jako paralyzovaný a tělem projížděla jedna vibrace za druhou. Všechno kolem bylo nahlas a bouřilo tak moc, až jsem měl chuť zavřít oči a ponořit se do téhle temně vířící hlubiny, kterou Kronstadt vytvořili. A přitom jsem hledal nějaký pevný bod, kterého bych se mohl zachytit. Za zády kapely se k tomuhle šílenství míhala videoprojekce, doplňující už tak nelítostně drtivou atmosféru, která ponenáhlu plnila půdu Eternie. Kdo by ale čekal metal, plný temnoty, vzývání lucifera, plísně, ozvěn z hvozdů, bodáků na rukou a kápí, tak by byl úplně mimo. Tohle je metal, jehož hnacím motorem je něco zcela jiného. Něco, co Tě postrčí k myšlenkám, které mají hloubku. Zároveň je to rozjetý buldozer, který si nebere servítky, a i tady platí to, co už padlo výše, tohle prostě musíš zažít. Zažít intenzitu, s níž Tě Kronstadt dostane na první dobrou na lopatky, protože tohle je pořádně pevné sevření, z něhož nemáš šanci uniknout. A i kdyby se člověk snažil sebevíc, tak ho tahle sebranka dostihne a smlsne si na něm.  Ponořeni do polotmy si tak Kronstadt dál razili cestu vpřed a nechali za sebou jen oněmělé tváře. Byla to bouře, která se zjevila prudce a rychle a já stál v jejím středu. S posledním tónem pak přišlo podivné ticho, živel se uklidnil a já se mohl zase zhluboka nadechnout, byť celé tělo se ještě chvílí zmítalo v opojném chvění. Fantastický zážitek, který mi ještě nějakou dobu zůstane v hlavě.

Večer pak zakončili němečtí hardcore punx Keep It Alive. A hned od začátku nenechali nikoho na pochybách, že to bude živelné a energií tryskající vystoupení. Bez kudrlinek kolem, jasný a přímý tah na branku. Nabroušená kytara, kousající basa a vokál ostrý jako zbrusu nová žiletka s podobně ostrými texty. Smršť, co se nezadržitelně a urputně žene dopředu a prostě nehodlá zastavit. A v takovém případě jsou tu jen dvě možnosti, buď se snažit uhnout nebo se nechat přejet. Případně je tu ještě jedna možnost, a to zkusit za jízdy nastoupit, což ale může mít za následek nějakou tu modřinu. Keep It Alive se vytasili s opravdu mocnou dávkou energie, která se okamžitě rozletěla do všech stran. Přesně něco takového mi poslední dobou naživo chybělo. Něco, co má drive, jiskru, náboj, něco, co člověka s přehledem semele. A přesně toho se mi od Keep It Alive dostalo měrou vrchovatou. Od začátku do konce ve zběsilém tempu, kde není moc času na odpočinek. A i v případě Keep It Alive to byl set se schopností rozbít komfortní zónu a nechat člověka, ať se s tím popasuje, jak chce. Chyběl tomu snad jedině nějaký ten divoký pit, který by podtrhnul přímočarost, s níž do toho tahle německá smečka šla. Naplno, upřímně a srdcem bez jakékoliv pózy a křeče. Pár kratších proslovů, poděkování a ohlasy pro obě dvě předchozí formace a pak už zase šílená jízda až do cíle. Všechno tohle pozvedlo zážitek z hudby, ale mělo pro mě i lidský rozměr, plný pokory. Prostě naprosto skvělé zakončení celé akce.

Přesně tohle mám rád. Akci s jasným vzkazem a přesahem. Akci, která umí probudit nejrůznější pocity a nenechá Tě v klidu. I kdyby byl tenhle večer ještě delší, stejně by se mi nechtělo odejít, opustit pohodovou a přátelskou atmosféru, která tu vznikla. Atmosféru, kde můžeš pokecat s různými lidmi o nejrůznějších věcech. Ta nálada, kdy po koncertech všechno utichne a klub se ponoří do relativního ticha, kde se z mnoha míst ozývají nejrůznější debaty a hovory, se vážně nedá popsat. Tenhle večer jasně ukázal, že pořád existují místa a chvíle, kde a kdy je svět ještě v pořádku. A to je asi nejvíc, co může být.