Noooooo. O tom, jak člověk občas narazí na něco, co je vlastně úplně mimo, a přitom mu to utkví hlavě a chce se k tomu vracet, už jsem se párkrát zmiňoval. A je to i případ jazz-noise-impro projektu s názvem Surfin‘ Bazooka. Mám rád hudbu v těch nejrůznějších polohách a formách. Vyškolen lekcemi divnohudby pod taktovkou Noise Assault Agency Budweis, kdy jsem při svém pobytu v Českých Budějovicích pravidelně docházel na ty nejšílenější věci, k tomu všemu mám i poměrně blízko, i když je to vlastně jen okrajová záležitost. Jméno Surfin‘ Bazooka jsem poslední dobou zaznamenával z různých směrů, takže se ke mně donesla i zpráva o vydání nové nahrávky s názvem Retribution Angels. Docela dlouho jsem kolem ní ale přešlapoval a přemýšlel, jak to celé vlastně uchopit. Tyhle hudební impro noise projekty dost často pracují s náladou, tedy alespoň u mě tomu tak je. Dost často jsou to věci, které potřebují i nějaký ten odstup a pracují i s jakýmsi příběhem, jenž představuje danou nahrávku a její myšlenku nebo právě i náladu. Všechno tohle pro Surfin‘ Bazooka platí. První poslech, který jsem nedávno učinil, skončil ještě předtím, než se první skladba dostala ke svému konci. Nějak si to jednoduše nesedlo. Nechal jsem proto celou záležitost chvíli uležet a před pár dny se k nahrávce vrátil. No a tady už to trefilo tu správnou strunu a jednotlivé dílky zapadly tam, kam měly.

Můžeme začít třeba právě příběhem Retribution Angels. Nahrávání pomocí lo-fi diktafonů na malé zesilovače kdesi v bunkru na Vidouli může znít opravdu šíleně, bláznivě, nepochopitelně. Ale vlastně proč ne, prostě to zkus a uvidíš. Tahle nahrávka si opravdu hodně pohrává s náladou a atmosférou, která ne každému, a ne vždycky sedne. Je v tom slyšet značná stísněnost, zádumčivost i neukotvenost, kdy se všechno rozbíhá do nejrůznějších stran a nesleduje trasu. Není to hudba, která Tě bude mít ráda, spíš se občas zklidní natolik, že Ti dovolí, aby ses ji dotknul. Ale to jenom proto, aby Ti za chvíli mohla zase protéct mezi prsty. Tak nějak samovolně v tom slyším třeba francouzské Mombu (ne překvapivě kvůli saxofonu), nebo belgický noise projekt Industroika. Je to ale i nahrávka plná industrialu, kde všechno skřípe a podivně se kroutí. Zhmotňuje se tak obraz staré továrny, kde se k po letech k životu probudily rzí obalené stroje, aby ještě jednou pořádně vydechly, možná dokonce naposledy. A tohle všechno situované někam do opuštěné krajiny v příhraničí, nejlépe za polosychravého podzimního dne, kdy se slunce nemůže procpat mezi mraky a ve vzduchu je cítit déšť. A Ty naplněn zvědavostí míříš do útrob časem rozeklané budovy, aby ses dostal blíž všem těm zvukům, které jsou střídavě slyšet. Takže, pokud Ti něco z toho je blízké, tak víš, odkud vítr vane. Najdou se ve výsledku asi jen dvě věci, které mi tady tak úplně nesedí. První z nich je „military imaginery“, kterou Surfin Bazooka zmiňují a kterou vnímám podle všeho dost odlišně, než kam je s ní mířeno. Druhou věcí je pak několik přechodů v hudbě, kdy se lehce vytrácí kontinuita a trhá navozená atmosféra. Nicméně zrovna tohle může nakonec mít i pozitivní efekt, při němž se oddělí jednotlivé vrstvy podsouvané nálady. Výsledek je ale celkově skvělý.

Nahrávka vyšla v digitální verzi, kterou najdeš na bandcampu, a také jako kazeta u slovenského labelu Urbsounds. Kromě dvou tracků, nebo klidně můžeme říkat hudebních témat, nahraných v bunkru, obsahuje ještě záznam z lednového živého vystoupení v pražské Baladě, kde se k duu Surfin‘ Bazooka připojil jiný projekt, a to orlovský The Owl. Plocha kolem pětadvaceti minut Ti poskytne dost prostoru pro myšlenkové manévrování. Takže, jestli si chceš dopřát nějaký ten úlet a objevit něco, cos do té doby možná ještě neobjevil, tak Surfin Bazooka je tady pro Tebe. Nezapomeň ale na to, že to není hudba, s níž si budeš koukat do očí a držet ji za ruku. Musíš počkat, až si k Tobě sama najde cestu a v příhodné chvíli se vedle Tebe na okamžik posadí. Tak do toho.