Že se na Vysočině dějí občas dost podivné věci, na to už jsem si tak nějak zvykl. Což ale neznamená, že nemůžu být překvapen, když na nějakou takovou narazím. Nebo v případě, kdy se vlastně ve výsledku spojí různé nitky. Když na začátku letošního roku vyšel na NDSŘ rozhovor s Ondrou z jihlavské grindcore/pv trojice Øblast, padla v něm v souvislosti s otázkou na stav ug/diy scény právě v Jihlavě, zmínka o kapele Yua. Jméno jsem zaregistroval, ale spolu s informací, že je to tady zatím pouze ve fázi zkoušek, jsem ho uložil pro nedefinovanou budoucnost. A říkal jsem si, že případné vydání desky bych asi zaregistroval, pokud by na něj došlo. Před pár dny se ale Yua připomněla sama, prostě tak náhodou, jak to občas bývá a mě to přimělo se podívat, jak to tedy celé je. A přesně v tomhle momentu došlo na ono překvapení. Prvním důvodem je skutečnost, že něco k poslechu už je na světe od loňského května (o čemž jsme neměl ponětí) a něco nového se objevilo letos v květnu. Druhým důvodem je pak samotná hudba. A z toho plyne konstatování, že Vysočina prostě zvládne ukrývat skvělé věci, které pak na člověka padnou s nevídanou silou.

Sama jihlavská čtveřice o sobě píše, že hraje post alternative heavy metal nebo by se možná dalo zjednodušeně říct instrumental post metal. Tak jako tak se opět setkávám s metalem, opět ho poslouchám, opět jsem spokojen. O jakou se jedná formu nebo subformu bych už možná i pro svoje dobro nerozebíral. Narozdíl od dvou vydaných věcí, která má Yua aktuálně na svém kontě. Starší track s názvem ByLLo si krásně pohrává s potemnělou atmosférou, kde se mísí intenzita post metalu s jemností a zvláštním tajemnem mluveného slova. Celou tuhle náladu jako kdybych už odněkud znal. A není potřeba chodit ani moc daleko, protože hned tou první asociací jsou Láje a jejich album Vracíme se za světlem. Takže ano, metal tak trochu jinak, po Jihlavsku, dalo by se říct. A od Lájí už vede ona asociační linka k Bleaklow a jejich naprosto skvělé desce A Sunless Country nebo k Tacoma Narrow Bridge Dissaster. Nebo třeba k albu The Mother and the neue Maschine od Blood Of The Mother nebo k What The Blood Revealed. A všechny uvedené věci mám vlastně moc rád. K podzimnímu dumání a dlouhým večerům se ByLLo hodí naprosto skvěle. A kusy Sakaly, které v tom slyším taky, abychom zůstalx víc na Vysočině, už jsou jen přidanou hodnotou. Baví mě to fakt hodně. Jedinou připomínku bych tak asi měl k délce samotné skladby, kdy se na ploše tří minut nestihne člověk pořádně ponořit do rozbíhající se temnoty. Klidně bych tady uvítal dvakrát delší stopáž, ale na druhou stranu má tohle taky něco do sebe, protože se k tomu budeš chtít pořád vracet, aby se toho zachytilo co nejvíc.

Aktuální věc Froggo už není tak nabitá atmosférou, zato tu hodně vyniká instrumentálnost a za mě taky jistá industriálnost. Což ale může být způsobeno i povedeným klipem, který mi svým provedením něco takového evokuje. Zrezlé mlčící kolosy někde v přístavu, kde se už pořádně zakousnul zub času. Stopáž je i v případě Froggo smutně krátká, a jak se první polovina skladby opatrně rozjíždí, druhá půlka nabízí nekompromisně robustní kytarovou nálož, která Tě vtáhne do víru intenzity a tvrdosti. Všechno je hrozně rychlý, hrozně silný a zůstane nakonec jen udivený výraz s nevyřčenou otázkou, co se to jako právě stalo. Všechno tak nějak organicky proteklo mezi prsty a zůstává jen neodbytný pocit to ještě několikrát pustit znovu. Druhá půlka Froggo je neskutečná a moje myšlenky utíkají až k britským Eschar a jejich řezavému zvuku, který neúnavně útočí na sluchové rozhraní. Jsem tedy znovu chycen, unesen a znovu se nesmírně bavím i dojímám. A to je víc než dobrý. Takže, pokud Ti třeba Yua do dnešního dne unikala, nastal ten správný čas zjednat nápravu a objevit, co Jihlava ukrývá.