Když už tedy došlo na temnotu, tak v ní pojďme pokračovat, protože toho není nikdy dost. Zvláště pak v aktuálním horkém létu, kdy ponoření se do temnoty má skoro až léčebné účinky. A vlastně je to takový menší rest, který si už delší dobu nosím v hlavě a přemýšlím, kam ho nasměrovat. Navíc, hodit si vzpomínku na zimu, kdy tahle záležitost vyšla, taky nebude zcela od věci. Na začátku února se totiž na svět dostala nahrávka s názvem Pamir od rakouské blackened hardcore punk kapely Harrowist. Najít ji můžeš v digitální podobě s poslechem na bandcampu, ale taky jako dvanáctipalcový vinyl, který vyšel v režii samotné čtveřice ze Štýrského Hradce aka Grazu. Obsahum tu je dvanáct tracků v celkové délce skoro čtyřiceti minut, takže bude třeba se nachystat na pořádnou nálož, která Tě nebude vůbec šetřit. Tohle je temnota upředená nejen z hardcore punku, čeká toho tady na Tebe mnohem víc. Vždy Tě ale bude provázet intenzivní chvění nebo mrazení, podle toho, kam Tě Harrowist zrovna postrčí. Jestli se chceš projít skrze černou barvu, tak tohle je ta nejlepší příležitost.

V případě Harrowist jde přesně o ten moment, kdy si pustíš desku, něco málo Ti utkví v hlavě, pak už sjedeš jen ty věci, které si víc pamatuješ a následně přemýšlíš o tom, jestli to má něco do sebe. No a pak… pak to zažiješ na živo a všechno je najednou jinak a nestačíš se divit, co se děje. Když jsem Pamir slyšel poprvé, a to právě v souvislosti s přípravou na živé hraní, které proběhlo v Praze na konci března, říkal jsem si, že to je dobrý, ale v některých ohledech až moc posunutý do metalu. Že tady chybí nějaký moment překvapení, že občasné strhující pasáže prostě samy o sobě desku neudělají. Že tomu něco jaksi chybí nebo je možná jinak, než jsem si představoval. Opravdu se ale stalo, že jsem si pár dní po poslechu oživil několik částí několika skladeb a nechal je povalovat v mysli tak dlouho, až už se to nedalo vydržet a musel přijít poslech číslo dvě. Ten přinesl v případě Pamir spoustu nových a zajímavých zjištění a masivní temnota začala více natahovat ruce, aby mě mohla pohltit. Svým zvláštním způsobem si to celé víc sedlo a přibylo víc silných signálů vypovídajících o tom, kam Tě tahle nahrávka může vzít, když se necháš vést.

Blackened hardcore punk je vlastně takové dost široce rozkročené označení, kam se vejde poměrně hodně věcí. A to dává prostor k obratné manipulaci, kterou Harrowist naplno využili. Když totiž do celé té temnoty přihodíš trochu toho metalu, ale spíš víc než míň, přidáš nějaký ten crust nebo možná neo crust a nebude Ti nakonec vadit ani metlacore, tak máš výsledek v podobě Pamir. Neskutečně živelný, intenzivní, pulzující a robustní materiál, který drtí tak mocně, až dochází dech. Nicméně, muselo to projít právě už zmíněným setkáním naživo, kde všechny silné stránky Pamiru vynikly na sto procent. Intenzita byla znásobena a temnota se prohnula pod vlastní tíhou. Bylo to jako ledová sprcha, jako facka přes zmrzlou tvář. Propad do hlubin, kdy všechno najednou pohltí tma a Ty jen stojíš bez schopnosti se pohnout. Živák Harrowist byl zdrcující a krásný, byla v tom ukrutná energie, která prostě musela ven a hrnula se všemi směry. Nešla zastavit, nešla zkrotit, šlo to celé jen ve zdraví přečkat a načerpat z toho co nejvíc. Absolutní nádhera a naprosto upřímně musím říct, že jsem něco takového fakt nečekal. No a tím ve výsledku dostala nový rozměr i samotná deska a jejich řekněme domácí poslech. Ne, že by to předtím nefungovalo, jen jsem nemohl najít tak silné styčné body, o než bych se mohl opřít. Což ale právě vyřešil živý set.

Harrowist na nové desce nádherně pracují s atmosférou, kterou obrací pokaždé dle svého a zvládnou ji ohnout kolikrát až do extrému. Metalcorové pasáže se docela přirozeně mísí s hardcorem, který pak utíká někam do metalových vyhrávek, aby se to celé následně mohlo utopit ve špinavém crustovém zvuku. A tohle se děje v různých variacích a modifikacích po celých čtyřicet minut, kdy jednou je něčeho víc, jindy zase míň. Společným jmenovatelem je ale už několikrát zmíněná temnota, která celý Pamit pohání, živí, tlačí kupředu, nechává mohutnět. A střídání různě intenzivních části tu působí jako rozbuška. Některé repetitivní pasáže umí podrásat nervy, jindy se na Tebe všechno sesype nevídanou rychlostí. Někdy atmosféra pomalu houstne, skoro až k nevydržení nebo k zbláznění, jindy to je brutální nálož bez servítek. A jsou tu i skladby, ze kterých pokaždé naskočí husí kůže. Třeba Violence, violence!, která tak zlostně tlačí na pilu, že všechno jen duní a praská. Napětí tady kolísá a vždycky, když už Tě napadne, že by mohl přijít konec, následuje jen další gradace, co posouvá hranice nervového vypětí. Vrcholem celé desky je pro mě osobně track Lilly And Anna Against the Whole World, kde se všechno řítí s nevídaným rachotem k epickému a masivnímu konci, kde se za hromového burácení „Fuck humans and love animals, as well as nature!“ boří světy. A když už tu padlo zmínka o epičnosti, tak závěrečná záležitost s názvem The Final Message From the Shores of Lake Karakul Part IV, která blíží sedmi a půl minutám už jen udělá za celým zážitkem tu největší tečku. Poslední hřebík do rakve, která je vržena na dno propasti. A to je jen pár těch opravdu nejsilnějších momentů.

Funguje to ale samozřejmě jako celek a temná nit všechno váže dohromady. Možná to není deska na jeden poslech, možná to chceš čas všechno zpracovat. Možná se musíš trefit do správné konstalace nebo ji najít. Ale jakmile se před Tebou Pamir otevře v celé své kráse a nahotě, tak podlehneš a ztratíš se v tom. Necháš se pohltit, pomlít, necháš se rozcupovat na kusy. Pamir totiž skrývá hodně a je jen na Tobě, jak moc a jak rychle budeš všechno objevovat a vstřebávat. Jisté je ale to, že se zamiluješ, tomu věř.