Tak to nakonec vyšlo. Páteční večer na Sedmičce ve druhé polovině září a s podtitulem Stop and Go. Kombinace, která dává tušit netušené. Upřímně řečeno jsem byl jako na trní přibližně od doby, kdy do line-upu přibylo jméno Alison Walks. Tuhle novou německou kapelu oscilující na hraně grindcore a powerviolence jsem prostě musel vidět, nebylo o tom moc diskuzí. Teda, diskuzí by se i tady našlo dost a dost, ale Alison Walks pro mě byli zlomovým bodem. Kdo smutnil na náhlým koncem Turtle Rage, tak mohl v tomhle případě alespoň na okamžik zamáčknout slzu v oku a nechat se trochu zpracovat pod náporem rychlých a krátkých songů v rychlých a krátkých setech pražské zahřívačky. Kdo by se třeba s poznámkou o Želvácích nechytal, tak se zcela jistě chytne později, až nadejde správný čas. Dalším jménem na seznamu pro Prahu a zároveň headlinerem obou zastávek Stop and Go byli švédští Massgrav. Pětici kapel pak doplnili Always Never Fun z Itálie, Facepalm Nation z Německa a domácí trojice Øblast, která na poslední chvíli nahradila ze hry vyřazenou Průmyslovku. Karty byly rozdány, kostky vrženy, děj uvedený do chodu. Fastcore, grindcore a powerviolence večírek tak mohl započít.

O tom, že je čas někdy dost relativní, se člověk může přesvědčit různými způsoby. Například tím, že stojí v koloně, nervózně sleduje hodiny a v duchu doufá, že nastíněný časový harmonogram je víceméně orientační a že drobné zpoždění nebude mít za následek, v tom lepším případě, zmeškání části setu. Jenže, čas je veličina jako každá jiná, takže se ovlivňovat moc nedá. Ani přes všechnu snahu se mi tak první gig večera, který patřil Øblasti, stihnout nepovedlo. Na jednu stranu mě to samozřejmě nesmírně mrzelo, protože tahle jihlavská kapela hraje aktuálně v top formě, na stranu druhou to mrzení nebylo až tak velké, jelikož jsem tyhle šílence naživo už viděl, a to naposledy dokonce nedávno.

První kapelou večera se tak pro mě stali na začátku zmínění Alison Walks, kde i tak nabíhám už do započatého setu, naštěstí jen v rámci prvních skladeb. Když jsem před nějakou dobou tuhle kapelu objevil, fungovala tehdy ještě jako dvojice rozkročená mezi Německem a Slovenskem. Jenže, pokud jde o fastcore a pv, tak je německá scéna dost živelným organismem, kde se všechno dost často mění ze vteřiny na vteřinu. Takže aktuálně už je z Alison Walks trojice ve složení bicí, kytara, zpěv a najdeš tady vlastně část Turtle Rage. Odkud vítr vane je tak velice rychle jasné. Pokud jde o set, tak ten je drtivý a hodně živelný. Má v sobě ale taky jistou ležérnost nebo možná snad nadhled. Něco jako, že se není potřeba brát tak moc vážně, ale zase to všechno není jen prdel. Má to jiskru i koule a nezadržitelně to sype a letí kupředu. Baví mě to jako celek, ale i jeho jednotlivé části. Žádný kecy kolem, žádný dlouhý proslovy, jen jedna nálož za druhou a já si pro sebe konstatuji, že laťka pro zbytek večera byla nastavena sakra vysoko. Naprostá spokojenost, kterou by snad mohla korunovat už jen možnost zakoupení nějakého toho merche, kterým tahle trojka ale aktuálně nedisponuje.

O Facepalm Nation jsem byl až do začátku jejich setu přesvědčen, že už jsem měl na živo tu čest. Jenže chyba lávky a já zjišťuji, že jsem tuhle dvojici zaměnil s jinou německou kapelou, a to konkrétně s Vicious Threat. Jak k něčemu takovému došlo si už vlastně ani nedokážu vysvětlit, ale ve výsledku je to celkem dost jedno. Jestli jsem si ale myslel, že pomyslnou laťku, kterou nasadili Alison Walks, bude těžké překonat, tak jsem se ten večer mýlil podruhé. To, co totiž předvedli Facepalm Nation, bylo něco vážně neskutečného. Jo a mimochodem, i tady můžeš najít část Turtle Rage, aby úvodní odstavec o zamačkávání slzy v oku dával smysl. Facepalm Nation zandali neuvěřitelně energický, zdrcující, ale i zábavný set a jsou skvělou ukázkou toho, že i ve dvou lidech může hudba znít naprosto parádně. Hysterický řev bubenice Katrin a místy až teatrálně znějící powerviolence projev kytaristy Tobiho jde bez jakýchkoliv debat k sobě. Jsou to dva elementy, co se doplňují tak přesně a skvěle, až z toho mrazí. Tomuhle nechybělo snad nic a já se tak bez výhrad klepu nadšením, protože něco takového jsem zcela upřímně nečekal. A popravdě řečeno, tohle je přesně můj šálek, kdy na jedný straně je brutální řev, a k tomu se pravidelně přidává klasická pévé mumlanice. Do toho šílená rychlost, šílené zasekávačky a neznatelné přechody mezi skladbami. I tady bez dlouhých řečí a se silným tahem na branku. Facepalm Nation mě rozebrali do posledního šroubku a nastala tak otázka, jestli je ještě možné se někam dál v tomhle rozjetém večeru posunout.

V jak moc rychlém sledu se všechno odehrává se postupně podepisuje na line-upu, který se dokonce dostává do plusových hodnot a snad žádná z kapel se během večera nevejde do svého vyhrazeného rámce. Všechno je napřed, na nic se nečeká a ani přídavek v podobě tří songů neznamená nic, pokud jde o dodržení harmonogramu. Prostě paráda. Před setem ANF skupuju merch od Facepalm Nation, doplním si chybějící díl právě od Always Never Fun a spokojeně pořizuju poslední vydání Hit Mania Violence. U krabic od Psychocontrol vybírám nakonec ještě novou desku od Controlled Existence a nechávám se unášet povídáním o Catasexual Urge Motivation.

Jestli za to mohly dva předchozí sety nebo v tom je něco jiného, nevím, ale další posunutí laťky už se nekoná. Always Never Fun mě sice baví, ale jak oproti Facepalm Nation, tak i proti Alison Walks tomu za mě osobně cosi chybí. Tím neříkám, že bych se jakkoliv nudil, protože ANF si vždycky rád poslechnu, a i přesto, jak dlouho je znám, tak je naživo vidím poprvé. Nicméně to nemá ten potřebný drive, který by mě vytočil do vrtule. Jede to, síla v tom zcela určitě je taky, šílenost pévéčka jakbysmet, ale vrchol už proběhl a ANF od něj nějaký ten kus zůstali. Rozhodně tu ale není prostor pro nářky a zklamání, spíš na sebe větší pozornost strhl už někdo jiný. Výsledkem je tedy spokojenost a doznívající euforie. Nutno zmínit, že ani ANF se s tím nijak dvakrát nemazali, vysázeli jeden vál za druhým, proslovů bylo minimum, místo nich poněkud klasická děkovačka a konec opět dříve, než udává všude po klubu visící rozpis. Zvuk jako vždycky na Sedmičce perfektní a jen znásobuje už tak intenzivní hudební zážitek.

Na Massgrav jsem byl poměrně zvědavý. Z nějakého důvodu jsem tuhle švédskou kapelu měl hozenou v docela jiném ranku, za což ale může přebal jejich posledního alba. V mysli jsem vylovil akorát to, že někdo velice doporučoval právě desku Slowly We Rock, která za mě přebalem evokuje thrash metal. A od toho dávám povětšinou ruce pryč. Nicméně jsem nakonec tuhle severskou kapelu prohnal během pátku ušima a byl příjemně překvapen. Zatraceně rychlá rock’n’rollová jízda s úniky do powerviolence i fastcoru nezněla vůbec špatně. Jenže, naživo to prostě neladí, nesedí. Jasně, v porovnání s ostatními kapelami večera jsou Massgrav zcela určitě nejvíc melodickou záležitostí, což nakonec působí trochu jako pěst na oko. Ale na tom by asi nebylo vůbec nic špatnýho, kdyby to aspoň jakkoliv sepnulo. A to se tady bohužel nestalo. Celý set má zvláštně nepříjemný party nádech a prostě se nemůžu ani trochu chytit. Všechno ještě zabíjí geografická neobratnost, když Massgrav začínají svoje hraní zvoláním „Ahoj Brno“, které ještě vylepšují před dalším songem, který má dle slov samotné kapely pojednávat o tom, jak to Brno natře Praze ve fotbale. Kašlu sice na všechny tyhle hrdosti týkající se toho, kdo odkud pochází a na všechny rivality apod., ale tohle se moc nepovedlo. Překonat to může snad jen koncert norské metal ska-punkové kapely dOMi, která v roce 2010 na Mighty Sounds vyjadřovala svoje nadšení z toho, že může hrát v Československu. Zbytek večera tak jen obracím desky nebo z povzdálí poslouchám, jak to šlape. S Massgrav jsme si jednoduše nepadli do noty a asi u toho už zůstane.

Celkově vzato byl ale tenhle páteční večer skvostný a nabídl toho více než dost. Stop and Go ukázal, že ví, kam má sáhnout, a to se jednalo ve skrze „pouze“ o warm-up před sobotním hlavním programem v brněnském Kabinetu Múz, kde byla sestava taky řádně smrtící.