Tuzemská scéna se na jaře opravdu probudila a do světa se dostalo poměrně dost zajímavých nahrávek. Jednou z nich je i nová deska s názvem Zvůle, kterou má svědomí trojice Itai z Valašského Meziříčí. Kapela o sobě uvádí, že hraje hardcore, já ji měl zařazenou někde mezi emo-hardcorem, ale nová deska jede spíš v crustu. Tedy vlastně ponejvíc v crustu. Možná zmatení nepřítele, možná jen škatulkový nezájem. Nicméně, tahle novinka vyšla ke konci dubna, najdeš na ní celkem pět tracků rozložených do zhruba osmnácti minut a poslech si můžeš střelit na pohodu na bandcampu. V jiné, než digitální podobě, deska aktuálně neexistuje, ale co není, může třeba brzo být, že jo. A Ty tady můžeš čekat opravdu hlavně a možná jenom crust, ale rozhodně té nejvyšší kvality, a i když jsem tedy osobně očekával něco trochu jiného, tak se dostavila spokojenost a překvapení.

Itai je další z jmen, které už nějakou dobu registruji, několikrát jsem, jak mám ostatně ve zvyku, přešlapoval kolem poslechu, měl jsem i nějakou představu a možná na nějaký krátký úryvek dokonce došlo. Ale nic výraznějšího, co by ve mně zůstalo, z toho nebylo. Což se změnilo právě s novou deskou Zvůle. A dokonce teď přemýšlím, jestli se mi vůbec chce poslouchat starší věci. Myslím ale, že ani tedy neodolám, už pro nějaké srovnání, které ale v tuhle chvíli docela rád pro změnu vynechám. No, a jaká je vůbec ta novinka, která vyšla tři roky po poslední nahrávce Ztracený? Je temná, ukřičená, hezky napjatá, ostrá, ale do jisté míry taky melodická. Možná v tom dokonce slyším pro mě zásadní crustovou věc, a to Victims a ozvěny desky A Disident. Možná to v tom slyšet chci jakožto nějaký záchytný bod. Ať tak, či tak, něco v tom prostě je a rozhodně Tě Zvůle nenechá úplně v klidu.

Co mě tu dost baví, tak je atmosféra, která je sice, jak už padlo, dost temná, ale zároveň nechává nějakou naději. Na konci tmy může být světlo, ale musíš k němu prostě dojít a nesmíš o tom moc přemýšlet. Další povedeným prvkem je řezavý zvuk, co prověří Tvoje zvukovody. Ostře postavený vokál tomu pak ještě parádně přidává a občas to skutečně tne živého. Apokalypticky nasraný texty tu mají svoje pevné místo a dotváří skvělý zážitek z poslechu. Je tu ve výsledku všechno, co od crustu můžeš a asi i chceš čekat. Přesto mi tu něco chybí a nedokážu docela dost dobře říct co. Zároveň to ale jako celek má všechno, protože kdyby tomu tak nebylo, přejdu to bez čehokoliv dalšího. Líbí se mi taky, že se tady jde na věc zpříma bez nějakých dlouhých řečí kolem, skladby jsou dlouhý tak akorát, aby se člověk zvládnul dostatečně ponořit a nasát tu zmiňovanou temnotu a zároveň se v ní třeba i zbytečně netopil. A ven se pak dere natlakovaný vztek smíchaný s ne jasně identifikovatelným proroctvím, o němž si ale každý myslí svoje. Což je vlastně taky důležitý faktor, který dává desce tu správnou sílu. Že to v mnoha ohledech zní jako kázaní pomateného faráře, který viděl vizi zániku lidstva a teď se při choré mysli z jednotlivých obrazů snaží varovat ostatní.

Zvůle se povedla, o tom žádná. A kvalitního poctivýho crustu není nikdy dost. Ostatně aktuální dění nejen u nás tomu dost nahrává. Temné vize se naplňují, stíny zhmotňují a staré struktury dál vládnou světu, i když bychom je nejradši viděli zakopané hluboko pod zemí. Tak si běž pustit do hlavy černý mraky, svět někdy není veselej.