Začínám mít pocit, že s tím metalem na více frontách koketuju víc, než bych měl nebo než je zdrávo. Jenže, ono to na člověka padá ze všech stran a zvědavost je někdy jednoduše moc velká. Podívat se za oponu, vejít do tmy a nechat ten metal mluvit, i když to bude mít zcela jistě své následky, které si jen těžko ospravedlním i jen sám před sebou. Je to metal a na ten je potřeba dávat si bacha téměř v jakékoliv jeho podobě. Takže třeba i v podobě nového projektu, který prý vzešel ze shnilých moravských jeskyní (jak taky jinak) a jmenuje se Solomonar. Čtyři tracky, stopáž kolem jedenácti minut a špinavě syrový zvuk, co mixuje punk s metalem v odpudivě přitažlivé formě. Tak nějak. K poslechu na bandcampu Spelukny a aktuálně jen v digitální podobě. Vampyrismus, morbidní vize, smrt, mysticizmus a klasický metalový patos. Přesně tohle čekej a přesně tohle dostaneš.

V tomhle případě jsem zase po čase opravdu neodolal, protože to byl v poslední době už několikáty metalový materiál, který jsem zaregistroval. A tenhle navíc poměrně krátký a po prvotním poslechu taky překvapivě ne tak moc metalový, jak by se dalo očekávat. Takže vlastně proč ne. Navíc, i tentokrát proběhlo spojení se Speluknou, což je jakási prapodivná entita libující si v syrových a ukrutně kryptoidních věceh. Trochu mystiky zabalené do hávu lehce úchylného designu metalových hlubin. Ani vlastně nevím, jak na to nahlížet. Něco jako středověk, co k Tobě promlouvá částečně srozumitelným jazykem. Nevysvětlitelné puzení jít blíž k zatuchlé jámě a hypnoticky do ní koukat. Jo, zase jsem se asi po nějaké době prostě a jednoduše pomát a straší mi ve věži. Metalově obdivný dis, kterému sám nerozumím.

Ale zpátky k nahrávce. Jak už padlo, tak to není tak docela jen metal. Je v tom dost punku, což z toho dělá zajímavou záležitost. Ono obecně spoejní metalu a punku, pro mě v dobrém poměru a šikovně zpracované, stojí za to. Pořád tu ale metal hraje řekněme hlavní roli a punk „jen” jaksi sekunduje a snaží se držet krok. Ale jako celek to funguje, jede to a má to zajímavý ksicht. Syrovější už to snad ani být nemůže a je tu dosti broušena hrana čitelnosti a zkousnutelnosti. Dokážu si ale i představit, že by mi kovaní metalisté mohli spílat a odkazovat mě k raw primitiv (black) metalu. A já to beru, kryptoidní zvuk nebo zvuk prázdných chodeb sice úplně dobrovolně nevyhledávám, ale občasně mi to nevadí. Obecně mě pak syrovější zvuk baví daleko víc jak sterilní věci, kde nic nepraskne a nezašumí. A k tomuhle to prostě ještě navíc sedí víc než dobře. Dokonce mi tady ani tolik nevadí ten metalově středověký patos, z něhož mi normálně vstávají chlupy na zádech hrůzou. Možná v tom hraje roli jakýsi minimalismus, který v tom je cítit. Nebo mi už dočista hráblo a nechal jsem se ovládnout temnými metalovými silami.

Ale tak stejně jako jsem nedávno udělal výjimku se stonerem, a byl jsem nakonec příjemně překvapen, tak to samé platí ve výsledku i v tomhle případě. A jo, poslechl jsem si to dokonce vícekrát a něco v tom jednoduše je. Něco, co mě přitahuje a vtahuje, ale jen do té míry, aby to fungovalo v souladu s vrozenou metalovou obezřetností, která zvládne utlumit jak rostoucí zvědavost, tak i občasné nadšení. Ale nebude úplně tak horký. Prostě si to pusť a uvidíš a uslyšíš, je to dobrý.