Nemůžu si pomoct, ale tyhle nahrávky mě hrozně baví. A tady navíc seplo víc věcí najednou. A tak se to může zase nějak provázat a uchopit poněkud jinak. Nicméně, hezky postupně. Poměrně nedávno jsem narazil na jednu (mnou) zapomenutou nahrávku ze začátku posledního měsíce minulého roku. Powerviolence z kanadského Vancouveru se špinavým a syrovým zvukem, co pořádně zbrousí uši. Debutový počin, který když pustíš hezky nahlas, tak Tě solidně zbourá. Za tím celým stojí nová kapela Drugs And Hatred, která na začátku prosince představila self titled desku. Najít ji můžeš aktuálně jen v digitální podobě s poslechem na bandampu a čeká na Tebe devět ostrých tracků s celkovou stopáží osmi minut. Takže, prostě celkem solidní nářez, který si zjedná pořádek, ať chceš nebo ne. A ano, Kanada, speciálně místo Vancouver jako místo původu hází plusové body. Jakože fakt.

Kdysi dávno jsem posedlý Kanadou hledal zajímavé kapely, nejlépe z oblasti Britské Kolumbie. Tehdy ale v docela jiném ranku. A popravdě řečeno, kanadský pévéčko ke mně ve větším, tedy až na Noose Sweat (taky jsou z Vancouveru) nijak nedoputovalo. Výjimku pak v tomhle ohledu tvoří ještě třeba Jobsite nebo Squelch. Nebo pak taky Chadhel více do grindcoru. Takže vlastně ano, pévé z Kanady si asi říká o větší pozornost. A tahle novinka od Drugs And Hatred moji zvědavost poměrně slušně podnítila. Přesně tohle mám rád, prvotní nahrávka, jak už padlo krásně syrová a špinavá s „praskajícím“ zvukem. Nic sterilního a zbytečně čitelnýho. Nic přehnaně čistýho. Ale na druhou stranu zase nic, kde by člověk nebyl schopen rozeznat něco víc, než jen šum, bordel a rachot. Přesně ten moment, kdy to krásně funguje a váže se k tomu taky i kus představivosti, jakkoli může být při prvním kontaktu zbytečný. Ale ta otázka tam je. Je tohle pouze vlastnost debutu nebo tuhle parádní špínu lze očekávat i na dalších počinech, pokud k nim samozřejmě dojde a neskončí jen u startovní pozice. Je to takové podivné tetelení se nad tím, co mi dělá radost.

A Drugs And Hatred mě baví velice. Můžeš tady čekat poměrně slušně hutný zvuk, zasekávačky, rychlý pasáže, co přichází z ničeho, nabroušený vokály a dunící kytary. Není to za mě úplně klasická sypačka, kde to jede v nelítostném tempu od začátku do konce, ale to v tomhle případě vůbec nevadí. Drugs And Hatred staví na pomalejším tempu, do kterýho dle libosti přidávají nadupaný a rychlý pasáže, aby se to pak celé zase utopilo tam, kde to začalo. Změny tempa jsou tady naprosto skvělý a objevují se nečekaně a pravidelně. Takže ve výsledku tak trochu s napětím očekáváš, kdy to celé chytne zase jiný náboj, co Tě nakopne jako nevypnutá elektřina při výměně jističe. Má to drive a sejme Tě to na první dobrou. Žádný diskuse a kompromisy. Drugs And Hatred servírují velmi povedenou pévé věc, kterou si hodně rychle osvojíš a oblíbíš. Tohle je přesně ta nahrávka, po níž opakovaně sáhneš, protože má něco do sebe, i když vlastně úplně přesně nevíš co. Ale že by na tom jakkoliv záleželo, to se říct nedá. Rozhodující je ten magnetismus a hrubá síla, se kterou Drugs And Hatred mistrně operují, aby Tě dostali přesně tam, kam potřebují. Tak to běž zkusit a uvidíš velký dobrý.