Tuzemskou powerviolence trilogii nových kapel můžeme zakončit trojicí, která vznikla a odbyla si svoji premiéru jak před budějovickými FrantaxJizva, tak před Humanity Is Fun! A taky je to kapela, která nejméně splňuje roli mladé a neokoukané. I když, jak se to vezme, že jo. Nicméně, členy MarkxRenton bylo a je možné vídat v třeba Nondescript, Blau nebo jako pořadatelskou crew Parkfestu. První gig si střihli na začátku loňského roku, v březnu pak následovala debutová nahrávka s názvem Já už si vybral. Ta je k poslechu klasicky na bandcampu, ale dočkala se i fyzické podoby jako kazeta v režii Vřesové Studánky. Najdeš na ní osm tracků se stopáží kolem osmi minut a pévéčko tady očekávej v podobě drum’n’bass. A taky tak trochu, jak může být patrné z názvu, s tématikou kultovního Traispottingu. Takže si vyber svoje powerviolence a nic dalšího nejspíš nemusíš řešit.

Stejně jako v případě Humanity Is Fun! jsem i tady očekával poněkud větší fičák, pokud jde o tempo, zasekávačky a v tomhle případě i o řev. Co mě ale příjemně překvapilo, je hrubý, surový a místy hodně masivní zvuk, který se dere vpřed sice pomaleji, než bych se mi líbilo, ale s o to větší intenzitou. A na druhou stranu, ono drum’n’bass pévé je lehounce jiná disciplína. MarkxRenton na tenhle brutální a hutný zvuk navíc naroubovali solidní nihilismus, pokud jde o texty a jsou připraveni Tě utopit nebo přinejmenším pořádně vykoupat v beznaději a temnotě vlastní mysli. Takový ty nepříjemný myšlenky, co občas všichni máme, ale snažíme je spíš potlačovat, než jim dávat úplně volný průchod. Tématickou stránku věci související s kultovním filmem od Dannyho Boylea tak smrskli spíš na ty ne tolik pozitivní obrazy. I když je k diskusi, do jaké míry hledat v Trainspottingu skutečnou pozitivitu. V případě MarkxRenton ale kombinace všech výše uvedených věcí funguje skvěle. Brutální zvuk, potemnělá atmosféra a nálada, ne tak docela radostné texty, bručící basa a ostrý vokál. Když tohle spojíš, tak Tě debutová věc poměrně zasáhne.

Tahle trojka navíc do svého drum’n’bass pv vměstnala docela slušnou dávku hardcoru. Nebo to může ve výsledku být jen jakýsi krycí manévr. Nicméně za mě to hardcorem cítit v dost ohledech je. A že tady chybí kytara je úplně jedno na obě strany. Co mi tady dost imponuje, tak jsou přechody z pomalých pasáží do těch rychlejších, kdy se ukáže, jak intenzivní umí MarkxRenton být a kam si zvládnou ohnout zvuk. A místy neskutečně šílený a vyhroceně řezavý vokál mě taky dost baví. A ne, ani tady nejdu sám proti sobě, když jsem očekával víc uřvanou záležitost. Protože, když máš občas pocit, že se chceš poškrábat rezavým hřebíkem, tak je to to správně. A věř tomu, že takový pocit se tady určitě dostaví. Což se dá ostatně shrnout i kusem textu úvodní skladby Trýzeň, jediným, co mě posune dál, je bolest.  Nemusíš si bodat jehlu do žíly, ani strkat prsty do očí, ale zcela jistě kolem Tebe bude při poslechu kroužit neobytný pocit, že bolest je blízko a že po ní dost možná toužíš. A že se chceš ponořit do téhle bublající nádoby nihilistických střípků, aby to celé dávalo nějaký smysl. Tak už si vyber, protože jinak to bude asi o ničem.